Spisovatel Leoš Kyša: Františka Kotletu jsem nezabil. Píše dál

Pohřbil Leoš Kyša své spisovatelské druhé já Františka Kotletu, když vydává nový román pod svým civilním jménem?

Nepohřbil. To vůbec! Františka Kotletu jsem nezabil. Píše dál. Jako spisovatel si kladu různé otázky. Jako František Kotleta třeba řeším, co by dělali Češi, kdyby mimozemšťani obsadili Zemi. A když jsem si položil otázku, co by bylo, kdyby nedošlo k úplnému odsunu Němců, hledal jsem odpovědi jako člověk, který k tomu má rodinné vazby.

Jak vypadá autorské soužití mezi Kotletou a Kyšou?

Neokopáváme si kotníky. Františku Kotletovi vyjde na konci roku ryzí zábavná akční „kotletovka“ s názvem Černá smečka. František ještě musí dopsat s Kristýnou Sněgoňovou sérii Legie. Nemáme ani jeden ambice psát poezii, takže jednou za rok Kyša napíše vážnější téma a Kotleta něco zábavně-zběsilejšího.

Takže jste oba v souladu?

Je mezi námi ohromná míra svobody. „Kotletovky“ jsou literární Limonádový Joe. Když se ten film kdysi promítal v NDR, lidé odcházeli z kina s tím, že je to absolutní blbost. Knihy Františka Kotlety byly na tom podobně. Když vyšla jeho první kniha v Polsku, byly reakce naprosto děsivé, protože polská fantastika je spíš vážná, až heroická, ale v Kotletových knihách klidně běhá Ježíš se třemi penisy. Poláci z toho byli úplně mimo. Pak se tam ale naštěstí objevili čtenáři, kteří pochopili můj humor.

Novinka Sudetenland se odehrává v alternativní historii, ale vychází ze skutečné události. Jak jste si ten svět, který byl, a přesto nebyl, orámoval?

Alternativní historie je ve sci-fi zavedený postup, kdy si autor hraje s myšlenkou, co by bylo kdyby: například kdyby římská říše prohrála válku s Kartágem, jak by se vyvíjela, nebo co by se stalo, kdyby Hitler vyhrál druhou světovou válku. Jako Sudeťák, rodák z Bruntálu, narážím celý život na otázku, co by se stalo, kdyby nedošlo k odsunu Němců.

V jakém bodě vaše historie nabrala jiný směr?

V bodě, kdy Edvard Beneš umírá předčasně, krátce po válce, a kdy je odsunut milion Němců. Načež nová československá vláda jejich odsun zastaví, pak se odehraje rok 1948, přijde únorový převrat a vznikne Československá socialistická republika. Celá historie pokračuje úplně stejně, jako pokračovala, jenom v tom pohraničí na severní Moravě je více méně milion Němců. Můj příběh se odehrává před prvními svobodnými volbami v roce 1990. Je po sametové revoluci a svět se začíná měnit. Nevyprávím kroniku toho světa, ale akční detektivní příběh. Je to čistá beletrie, žádná magie a nadpřirozené síly.

Kdo je v něm vyšetřovatelem?

Novinář, který přijíždí do Bruntálu s banální otázkou, koho budou volit sudetští Němci. A pak se přijde na zločin, který má skutečné kořeny v událostech roku 1945 a týká se jedné poměrně známé osobnosti.

Ten příběh v sobě údajně nosíte dlouho a má blízko k vaší rodině. V jakém smyslu?

Týká se mého dědy, který byl v osídlovací komisi, takže ten odsun skutečně dělal v oblasti Nových Valteřic. Snažil jsem se, aby to bylo opravdu hodně realisticky a věrohodně vykresleno, takže každou kapitolu uvozuje novinový článek z roku 1990, který přibližuje atmosféru té doby. Jsou tam skutečné historické postavy, které v té době žily a které se veřejně projevovaly. Včetně Václava Havla.

Váš dědeček v pohraničí nakonec zůstal. Proč?

Zůstal, aniž by úplně chtěl, ale už ty Sudety opustit nemohl. Sudety jsou trochu rodinná kletba a zároveň rodinná láska. Pro Sudeťáky, obzvlášť z těch podhorských vesniček, je to skoro až stockholmský syndrom. Sudety nám zničily život. Nenávidíme je, ale zároveň bez nich nedokážeme žít. Vyrostl jsem v lesích, prolézal rozpadlé zámky, s kamarády jsme vykopali poklad ve starém hotelu, našel jsem helmu SS. Jednu dobu jsme vlastnili zlaté talíře s hákovými kříži, než přijela Veřejná bezpečnost a všechno nám zabavila. Jako kluci jsme běhali po ruinách civilizace, která tam žila a najednou zmizela. Ta kniha je moje sudetské trauma.

Je podle vás potřeba toto téma stále zvedat?

O historii je dobré debatovat. Zvláště o historii takto nedávné. Byl bych rád, kdyby o ní už nedebatovali politici, z toho už jsme všichni unavení. V parlamentu se mají řešit problémy globální a klimatické, demografie a rozbitý rozpočet. Spisovatelé a novináři o tom samozřejmě píšou, lidé o tom stále přemýšlejí.

Na vývoj v pohraničí má obří vliv, že Němci odešli. Populace tam stárne. Kdo se tam o ty lidi bude starat, kdo bude dělat zubaře, kdo tam bude prodávat v obchodě? Je jednodušší v parlamentu vyřvávat „nenávidíme Sudeťáky“ než tam zařídit skutečně potřebné věci. Navíc, proti komu chtějí dnes čeští politici bojovat? Kdyby měli Sudeťáci obsadit Bruntál, tak neseženou tolik lidí. Mohli by tak akorát poslat Turky z Bavorska, kteří by po měsíci prodávání kebabu zdrhli zpátky domů.

Sledujeme rozklad pohraničí?

Když jsem byl kluk, bylo v mé vesnici pět hospod. Dneska je tam jedna, kterou dotuje obec, a pak ještě jedna nelegální putyka. Diskotéka tam nebyla asi deset let. Není tam fotbalový klub, protože najednou nemá kdo hrát fotbal. Dřív se hrály pralesní ligy v každé zadeli. Dnes sice hřiště jsou, ale nejsou hráči.

Čtenáři vás znají hlavně jako Františka Kotletu, který v knihách cestuje časem, zabíjí zombíky a nechává téct krev proudem. Co je z něho v této nové knize?

Určitě rychlý, dynamický styl. Ten moje čtenáře baví. Jsem úsporný, co se slov týče. Postavy se snažím vykreslit věrohodně, spousta mých čtenářů říká, že se s nimi snadno sžijou, že je ty postavy oslovujou. Rozdíl je v tom, že když píšu jako Kotleta, tak jedu na motorce, jenže tady jedu v trabantu, ale i z trabantu se dá vytáhnout stovka.

Kotleta má pověst autora drsné akce. Je pravda, že vás vášnivě čtou i ženy?

Ano, polovina mých čtenářů jsou ženy. Čtou mě důchodkyně i mladé holky, je to fascinující, až mě kolikrát překvapuje, že nemám jednolitou skupinu čtenářů. Možná je to tím, že se neberu tak vážně.

Jako bývalý novinář říkáte, že vás psaní neskutečně baví. Co přesně je stále tak přitažlivé?

Vždycky jsem rád vyprávěl příběhy a něco si v různých světech tvořil. Je to pro nás lidi přirozené, a protože jsem roky přispíval do sobotního magazínu těchto novin, je můj styl úsporný. Noviny nejsou nafukovací. Obdivuju spisovatele, kteří dokážou napsat šest stran popisu nějakého člověka. Já napíšu „byla blonďatá a měla velká prsa“. Tečka.

Nejsem Honoré de Balzac. Nejsem schopný se rozkošatit, píšu, aby to bylo k věci. Tehdejší šéfredaktor Práva Zdeněk Porybný mi vždycky říkal: Leoši, čtenář nemá povinnost číst tvůj text, ty máš povinnost toho čtenáře donutit, aby si tvůj text přečetl až do konce. To je pravidlo, které držím pořád.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Sudetenland - Leoš Kyša, Alláhův hněv - Leoš Kyša, Legie: Na konci vesmíru - František Kotleta