Článek
Hlavní postavu vašeho nového románu Umřel jsem v sobotu jste potkal po napsání předcházející prózy Mluviti pravdu. Proč vás tak fascinoval nápis na domě „Z osudu rukou a vůle boží“?
Ten nápis ovlivnil celý život hrdiny mého předchozího románu Mluviti pravdu. A pak kvůli mrazivému osudu rodiny Josefa Marana, o kterém píšu v nové knize, i kvůli těm náhodám, které se okolo knihy Umřel jsem v sobotu děly. Mám pocit, že jsem protentokrát já nenašel příběh, ale on mě.
Když o tom přemýšlím – celou dobu jsem nepsal o šíleném osudu rodiny Maranových, dětské mumii v jejich domě, dopisu Josefa Marana Adolfu Hitlerovi, že prohraje válku, ale vlastně o tom nápisu, smrti a osudu. Lidé po válce ten nápis z toho zakletého domu odsekali, ale on se najednou objevil v mé knize. Některé věci nejde vysvětlit ani pojmenovat.
Nebyla ta věta oním pomyslným autorským vnuknutím?
Bohužel, jinak bych při psaní neměl husí kůži na rukou a občas se mi nezdály tak podivné sny, kdy se mi Josef Maran snažil cosi říct.
Při pátrání po vrahovi své dcerky zjistí Josef Maran daleko víc, pohlédne v době 2. světové války na její konec vzdálený ještě roky. Myslíte si, že vrah postavený před zrcadlo své zkázy, se dokáže změnit?
Ne. V tom vidím osudovost všech příběhů na zemi, nejen Josefa Marana, který si dojde pro smrt vraha své dcery a nakonec i svou vlastní. Vy jste na těch místech, kde se to stalo, nebyl, neslyšel jste poslední pamětníky, nepátral v archívech, takže to možná tak necítíte. Já ale ano.
V knize odkazujete na svou zkušenost z pobytu na ostrovech v Indickém oceánu, kterou jste využil v prvotině Prsatý muž a zloděj příběhů. Vnímáte stále sílu tamních šamanů, kteří vás přijali mezi sebe?
Určitě mě to změnilo. Cítím, jak mě tam něco táhne zpátky. Je to čistý svět, kterému asi rozumím víc než tomu našemu. I o šamanu Amanovi Lau Lau se mi občas zdá. Hovoří na mě a já mu nerozumím, jako kdyby byl za nějakým sklem. Ráno tomu vůbec nemůžu přijít na kloub.
Píšete o tom, jak nenávist ničí duši. Je možné některé činy vůbec odpustit?
Asi ne, ale měli bychom se o to snažit. Vždyť Josef Maran zemřel jen proto, že nechtěl opustit minulost. A tak ztratil budoucnost, až z toho mrazí. Ale třeba Mistr Arnošt Lustig, budiž mu země lehká, mi říkal, že ať se nám stane cokoli hnusného, měli bychom se oklepat a jít dál. Myslím, že to je cesta jak přežít cokoli.
O lásce i nenávisti
Na počátku je věta na domě v Třebíči, která autora fascinovala. Vydal se hledat lidi, kteří s ní měli co do činění. A objevil příběh velké lásky, kterou zničil vrah malého děvčátka. Její otec Josef Maran se vydal cestou pomsty, zároveň však zjistil, že dokáže pohlédnout budoucnosti do tváře.
Zkušený už prozaik Josef Formánek, hrdý na to, že se jeho prvotiny Prsatý muž a zloděj příběhů prodalo víc než sedmdesát tisíc výtisků, využil příběh kolorovaný hrůzami 2. světové války k výpovědi i o vlastním životě. Tím znovu překročil práh literatury.
Josef Formánek: Umřel jsem v sobotu
Smart Press, 180 stran, 269 Kč
