Spisovatel Josef Formánek: Nejsem ezoterik. Jsem pouze hluboce věřící člověk

Vaše kniha Nevím je deníkovým záznamem. Má podtitul: Pár dnů, myšlenek a kouzelná skleněnka. Kolik dnů vašeho života zachycuje?

Tak osm, devět dnů, k nimž ale musíte přidat i události ze dnů, které se odehrály před nimi. Poté také „přepnu“ z minulosti do dospělého života, mluvím mimo jiné se svým synem nebo ženou…

Primárně se v ní ovšem vracíte do svého dětství. To je ve vaší tvorbě jistý posun, výrazně do minulosti, že?

Ano, píšu i očima malého kluka. V Nevím jsem se snažil psát trošku veselejší, odlehčenější knížku. Vracím se též k určitým událostem ze svého života, jež pro mě byly zásadní. Všichni víme, že některé – ač se dějí v dětství – nás formují na celý život.

Jak dlouho kniha vznikala?

Pár měsíců. Během nich se ale stala spousta věcí. Mimo jiné jsem si ujasnil, že bych měl být spokojený s tím, co mám. Moc navíc si nevymýšlet. Jít tam, kam se dojít dá, a přijímat s pokorou, co mi osud přináší… A při psaní téhle knížky jsem si také uvědomil, že má laskavost by měla mít své hranice.

Jedním z motivů, k nimž se opakovaně v Nevím vracíte, je také skleněná kulička. Měl jste ji?

Docela dlouho. Takovou zelenou. Náležitě jsem ji opatroval. Rád jsem se přes ni díval na svět kolem sebe. Zaměřil jsem se třeba na strom a v kuličce ho viděl vzhůru nohama, vypadal úplně jako chobotnice. Když jsem se přes ni podíval do záhonu, viděl jsem zase prales. A najednou jsem v něm i byl. Měl jsem proto pocit, že kulička je kouzelná, že mě dokáže dostat do světa, kamsi daleko. Mohl jsem díky ní plout na trojstěžníku kapitána Jamese Cooka a pomáhat mu… Přesně tohle byl můj dětský svět, byl plný snů a fantazie.

Máte tu kuličku ještě?

Ne, ale pamatuji si přesně, kde a kdy jsem o ni přišel. Byl jsem pár měsíců v deváté třídě na nové škole. Nikoho jsem tam neznal… A když jsem na jednom bruslení pak potkal kluka, jehož jsem ve třídě vídával, jen jsme se skoro nebavili, byl jsem rád. Když mi řekl, abych s ním šel pod tribuny, že mi něco zajímavého ukáže, nic zlého netuše, jsem za ním šel…

Co vám ukázal?

Nic. Dal mi ránu pěstí do obličeje, takovou, že jsem viděl hvězdičky. Vůbec jsem to nečekal. Nechápal jsem to. Ne, že bych se před tím nikdy s vrstevníky nepopral, ale vždy to mělo důvod. Byla to reakce na nějakou akci z mé nebo druhé strany.

Ten večer jsem šel okolo kanálu a skleněnku jsem do něj vhodil. Uvědomil jsem si, že svět, o němž jsem do té doby snil, neexistuje. Vplul jsem do dospělosti. Došlo mi taky, že už nikdy nechci, aby mi kdokoli podobně ublížil, a že v dospělém světě se jednoduše dějí věci, které se nám nelíbí a musíme na ně reagovat. Začal jsem víc hájit sám sebe.

Ubránil jste se pak pokaždé v podobných případech?

Dá se říci, že ano. Hlavně jsem se přestal bát rány. Na druhou stranu se řadu let násilí velmi, velmi vyhýbám. Nedokážu si představit, líp řečeno, nechci si ani představovat, co by se muselo stát, abych ho použil. Pravděpodobně bych to udělal v momentě, kdybych musel chránit své blízké, ženu a děti…

Jinak raději z konfliktů včas odcházím. Řeknu klidně: nechci se s vámi hádat, a jdu jinam. Naučil jsem se násilí ve svém životě nepoužívat. Čím jsem starší, tak si také víc uvědomuji, že agrese nic neřeší, naopak jakýkoliv konflikt ještě víc eskaluje. Nejlepší je zmizet nebo použít rychlou přiměřenou obranu a zmizet.

Tak vás ještě vrátím k vaší skleněnce. Sama jsem kuličky hrávala. A ta krásná se vždy ve sbírce počítala. Dokázal jste vy, se svou „kráskou“ vyhrávat?

A víte že ne? Odmala jsem nebyl na sporty, hlavně ty kolektivní, moc šikovný. Raději jsem kuličky hrál bez té mé oblíbené. Možná i proto mi ta moje skleněnka zůstala tak dlouho.

Označil jste se za nesportovce. A co létání? Běh? Tyhle sporty k vám léta patří.

To patří spíše k mému současnému životnímu stylu, který ke mně přišel pozvolným vývojem. Létat jsem vlastně začal až v momentě, kdy jsem překonal své obavy. Ale i tak ke všemu, včetně létání, přistupuji s velkým respektem a pokorou. Sám jsem byl v Itálii u jedné smrtelné nehody. O dalších jsem slyšel.

Před startem s nikým nemluvím, musím být soustředěný a opatrný, vím že jsem ve vzduchu sám za sebe a že jakékoli špatné rozhodnutí má důsledky. Před vzletem si také vše pečlivě zkontroluji, ve vzduchu se vyhýbám riskantním situacím, snažím se létat s rezervou jak nad horizontem, tak také když jdu na přistání.

Za ty roky jsem si v sobě srovnal, že když nepůjdu do větru nad mé síly a nepřijde-li cosi shůry, včetně húlavy, což je náhlý a silný vítr od bouřkového mraku, dokážu bezpečně vzlétnout a přistát. Létání mě královsky baví. Tam nahoře, nad zemí si dokonale vyčistíte hlavu. Je to nádherná zábava a relax, poletovat si nad krajinou jako pták.

A běh?

Tomu jsem se naplno začal věnovat až po léčebně, v rámci definitivního zbavování se závislosti na alkoholu.

Jak často běháte?

Skoro každé ráno, když nemám nic pracovního, ale poslední dobou toho času na běhání moc nebylo. Běh mi též jako létání pomáhá vyčistit si hlavu. Mám také ze sebe po běhání dobrý pocit, že pro sebe něco dělám. A většinou, nespěchám-li, ještě po něm vlezu do ledového bazénu, který máme u domu.

Je to nádherný start do nového dne, který mne nakopne dobrou náladou a dobije energií. Rozsvítí u mě spolehlivě úsměv. Ale hlavně jsem zjistil, že u běhu či létání nemusím nikomu už nic dokazovat, předvádět se. Naučil jsem se ty věci dělat jen sám pro sebe, pro vlastní radost.

O pokoře, rodině je také poslední film Dana Svátka Dvě slova jako klíč. Vznikl podle vaší knihy. Jste s výsledkem spokojený?

Jsem z něj nadšený! S Danem jsem jezdil na předpremiéry i speciální projekce s tvůrci filmu do různých měst, a to, co jsme tam zažili, bylo až neskutečné. Viděli jsme, jak v sále po promítání mnozí plakali. Seděli až do úplného konce titulků…

Většina diváků zůstala ještě po projekci na diskusi. Říkali nám, že se jich film hluboce dotkl, otevřel jim jiný úhel pohledu a že jim připomněl jejich vlastní životy. Někteří nám tvrdili, že se právě rozhodli změnit některé věci, že chtějí zlepšit vztahy s tátou, mámou, se svými dětmi. Říkali nám také, že v kině nikdy nic podobného ještě nezažili.

Jste hluboce věřící člověk známý svou laskavostí. Jak často se setkáváte s nálepkou „ezo“?

Nejsem ezoterik, jsem pouze hluboce věřící člověk. V jedné recenzi na film Dvě slova jako klíč někdo napsal, co můžeme čekat od filmu, kde zazní tak banální ezověta: Všechno vzniká a zaniká… Je to věta od taoistického mistra Zhuanga, stará a platná přes dva tisíce let. Co je na ní ezo a banálního?

Nic. A pro koho bude podle vás vaše nová kniha Nevím, která se brzy začne prodávat?

Myslím si, že píšu pro stejné čtenáře, kteří to mají možná nastavené v životě podobně jaké já, přemýšlejí o stejných věcech, baví je objevovat dálky a nové souvislosti… A radovat se ze života!