Článek
Jeho překvapivým, pozdním debutem coby prozaika je román Zajatci Pána bouří (vydaný nedávno právě v Argu), etnografická detektivka o bílých zajatcích, kteří ve vesnici indiánského kmene Kwakiutlů pátrají po vrahovi jednoho z indiánů, aby sami unikli obvinění z jeho vraždy. Přitom se zaplétají do bludiště indiánské mytologie a záhy zjišťují, že se svým dosavadním přístupem ke světu si dlouho nevystačí.
Vystudoval jste obor rumunština-francouzština, překládáte z řady dalších jazyků. Jak se stalo, že jste si pro svou literární prvotinu zvolil téma amerických indiánů, tedy jazykové oblasti, které se profesně nevěnujete?
Nemluvil bych tolik o jazykové oblasti, pokud si vzpomínám, z jazyka Kwakiutlů se v mé knize vyskytují jen dvě slova, totiž yo a gjíghamé. Ale kromě jazyků jsem se vždy zajímal o společenské vědy všeobecně. Když jsem se hlásil na Filozofickou fakultu v Praze, kromě romanistiky jsem zvažoval také studium etnografie a psychologie. Z etnografie jsem měl jisté praktické znalosti, především pokud jde o Lužické Srby, mezi nimiž jsem strávil mnoho času.
Pokud jde o psychologii, v pátém ročníku romanistiky jsem ji začal studovat jako rozšiřující obor. Bohužel jsem uzavřel jen dva ročníky, protože krátce po ukončení studia jsem odešel pracovat do Rumunska. Z psychologie mě zajímala obzvlášť psychologie sociální, kterou jsem se učil z tehdy zakázaných skript Milana Nakonečného. Dozvěděl jsem se v nich o knize Kulturní vzorce Ruth Benedictové, pořídil jsem si její text a v něm mě zaujali právě Kwakiutlové.
Čím vás zaujali?
Uspořádáním své společnosti. Ta měla, stejně jako většina společností severoamerických indiánů, s výjimkou Pueblanů, dionýskou povahu, jak to nazývá Ruth Benedictová. Kwakiutlové stejně jako příslušníci dalších kmenů tíhli k extázi, ale všechny ostatní předčili přísně hierarchickým uspořádáním společnosti od šlechty po otroky a důležitostí, kterou přikládali majetku. Jak sami říkali, nebojovali zbraněmi, ale majetkem.
Aby určitý jedinec zvítězil nad svým soupeřem, na slavnosti zvané potlač ho obdarovával větším množstvím majetku, aby ho ponížil, nebo naopak vlastní majetek ničil. Vezmeme-li v úvahu, jak jedinec nabýval majetku už odmalička, můžeme s troškou nadsázky hospodářský život Kwakiutlů vnímat jako karikaturu našeho vlastního.
Zajatci Pána bouří prozrazují vaši hlubokou znalost indiánské mytologie. Čerpal jste z knih, nebo jste třeba také navštívil místa, o kterých v románu píšete?
V Americe jsem nikdy nebyl, mimo Evropu jsem navštívil jen Izrael. Materiál k Zajatcům Pána bouří jsem čerpal výlučně z knih. Nebylo to nijak snadné. Tuto svou prvotinu jsem napsal v roce 1992 v Bukurešti, kde jsem na fakultě učil češtinu a také lužickou srbštinu. Bylo to teprve tři roky po pádu Ceaušeskovy diktatury a mezinárodní meziknihovní výpůjční služba byla v Rumunsku v plenkách.
Abych mohl využít jejích služeb, potřeboval jsem potvrzení děkana, že k výuce češtiny potřebuji studovat Kwakiutly. To mi vystavila děkanova sekretářka, která ráda psala básně a podpisovala svého šéfa. Práce Franze Boase o Kwakiutlech, které jsem si objednal, jsem bohužel nedostal v tištěné formě, ale na filmech. Z těch mi v Národní knihovně zhotovili maličké fotografie, na nichž jsem text luštil lupou.
Knihu samotnou jsem napsal během asi čtrnácti dní, ale kulturu Kwakiutlů jsem studoval velmi dlouho. Hotovou knihu jsem nabídl nakladateli Ivovi Železnému. Jeho šéfredaktorovi Janu Hlavičkovi se líbila, ale Železný se obával, že neprodá českého autora. Tak se stalo, že Zajatci Pána bouří skončili na celých devětadvacet let v mém šuplíku. Argu jsem je nabídl teprve v době, kdy jsem psal své paměti nazvané Všechny moje toulky, které vyšly loni v nakladatelství Academia.
Co vás přimělo po takové době rukopis vytáhnout ze šuplíku a stát se tak poměrně pozdním prozaickým debutantem?
Byla to právě práce na mých pamětech Všechny moje toulky. Považuji je za skutečně dobrou knihu. Její stěžejní částí je oddíl věnovaný Rumunsku, katastrofální situaci v zemi za vlády prezidenta Ceaušeska a brutálnímu neokomunismu Iona Ilieska. Do textu je zakomponováno několik článků, které jsem v roce 1990 o Rumunsku napsal do týdeníku Respekt. Potěšení z práce na tomto titulu mě přimělo, abych sáhl po starém rukopisu.
Chystáte se v psaní prózy pokračovat?
Psát jsem chtěl vždycky, ale jaksi k tomu nebyl čas ani náležité rozpoložení. Za ta léta se nahromadila spousta nápadů. Žádný hodnotný rukopis v šuplíku nemám, zato je ve stadiu korektur můj druhý román, a celkem třetí kniha, Tři muži na Titaniku, který by měl vyjít někdy v září. Tahle kniha je kompozičně poněkud složitější.
Píše se 10. duben roku 1912 a na svou první a zároveň poslední plavbu vyplouvá ze southamptonského přístavu Titanic. Na něm cestuje britský policejní detektiv, jenž má vypátrat vraha, který se údajně nachází na palubě. Protože se na zámořské lodi, a navíc v první třídě, necítí ve své kůži, ho kapitán seznámí se zkušeným cestovatelem, badatelem Johnem Cedrikem. Ten píše své staré lásce dlouhý dopis, v němž najdeme mimo jiné tři exkurzy: do mormonského Utahu v době, kdy tam přežívalo ilegální mnohoženství, do tradiční Indie a do židovského štetlu v Haliči.
Teď mám rozepsaný třetí román, Yucatánské zrcadlo. Děj se odehrává ve smyšleném městě na Yucatánu v šestnáctém století a jde v něm o konfrontaci reálného světa s virtuálním. V knize pro větší autentičnost najdeme i pár replik v mayštině, ale také v sardštině, okcitánštině a brithenigu, umělém keltskorománském jazyce, který velmi důvtipně vytvořil můj přítel Andrew Smith z Nového Zélandu. To tedy bude můj třetí román, ale mám dost nápadů i na další.