Článek
Za autobiografickou knihu Poste restante dostal v roce 2013 cenu E. E. Kische. Střídavě žije a cestuje mezi Berlínem a Prahou, v Čechách teď vyšel jeho nový román Stříbrný kouzelník. O víkendu oslavil 75. narozeniny.
Nedávno jste křtil román Stříbrný kouzelník. Není to kniha autobiografická, ale určitě bude otiskem vaší duše, myšlenek, zkušeností. Jde čistě o fabulaci, či nikoliv?
Ano, je to fabulace. Jsou to svým způsobem dva příběhy a jenom čtenář a jedna hezká posluchačka pochopí, že spolu souvisí. A to dost zásadně. Ale skoro vše, co v knize stojí, se stalo. Speciálně to, co se možná bude čtenáři zdát nejvíc nepravděpodobné. Jen ne přesně takto, a ne vždy nutně mně. Kniha není ani trochu autobiografická, i když jeden z hrdinů se jmenuje Jindra.
Mým motivem bylo podat svědectví o době, to byla jedna z pohnutek. A mimo to, respektive možná hlavně, rád vyprávím příběhy, když mě je někdo nechá vyprávět. Skutečnost se skládá z hodně nuancí, a ty se často v běžné retrospektivě vytrácejí. A v každém dobře napsaném příběhu snad čtenář vnímá, jak právě ony rozhodují, určují.
V knize vystupuje řada postav. Kdo vám byl inspirací?
Každou postavu v knize jsem buď znal, nebo o ní slyšel. Hlavní hrdiny i vedlejší role. Svými příběhy mě hodně inspiroval zesnulý kamarád Petr Epstein, kterému jsem také knihu věnoval. Druhá část je dedikována člověku s iniciálami S. W.
Jde o německého přítele, který mi vyprávěl svůj neuvěřitelný příběh. Berlínskou zeď totiž jako 17tiletý mladík přeskočil třikrát. Jednou z Východu na Západ a strávil tam jako mladík víkend. Pak zpátky na východ. Když ho tam zavřeli do polepšovny, podařilo se mu utéct a zase skočil na Západ, definitivně. Mluvíme o 70. a 80. letech. To místo skutečně existuje a je v románu popsané. Tito dva muži byli jakousi inspirativní rozbuškou a důvodem, proč jsem se do románu pustil…
Ve Stříbrném kouzelníkovi je silný motiv lásky, a to v postavě Sofie. Je to láska, která nepoutá, nechce vlastnit… Jak lásku vnímáte vy? A věříte na andělské bytosti, jež se v knize objevují?
Nemůžu mluvit o lásce jako někdo, kdo v tom má jasno, to snad ani nelze mít. Jsem jen účastník té hry, aniž bych jí zcela rozuměl. Myslím, že stále žasnu nad tím softwarem, který v sobě máme a co je schopný vyprodukovat. A pokud jste se ptala na postavu z románu, jde o mladé lidi, ti nemají touhu vlastnit.
Mají touhu ponořit se do toho zvláštního jevu a vnímat ten pocit, že si jste najednou blízcí s úplně cizím člověkem. A na andělské bytosti věřím, protože si myslím, že mi několikrát docela hezky pomohly. A bylo by prima, kdyby si na mne zase vzpomněly…
Píšete intuitivně, a pak k sobě části skládáte, nebo máte precizně sestavenou kostru a do ní vsazujete příběhy?
Když se snažím psát čistou prózu, tak mám určitě kostru. Naučil jsem se to od svého otce (spisovatel Ludvík Aškenazy), kterému jsem občas dělal v Německu v emigraci sekretáře. Příběh se snažím vystavět, tedy mám začátek, víceméně znám konec i jednotlivé stanice. Ty se ale mění, protože při psaní si příběh někdy až svévolně vybere jinou stezku. Pak se jemně snažím, aby se vrátil zpět na trať.
Román Stříbrný kouzelník vznikal po částech. A musím přiznat, že bez Joachima Dvořáka, majitele nakladatelství Labyrint, by asi nevznikl. Část jsem měl napsanou, ale já jsem někdy takový, že když mám pocit, že na výsledek nikdo nečeká, tak toho nechám. On mi v jedné chvíli dal rozhodující impuls, dokonce i přesný termín a nastartoval mě.
Od klukovských let jste znal spisovatele Arnošta Lustiga. Jak jste ho vnímal dětskýma očima a později jako spisovatele?
Pana Arnošta Lustiga jsem vnímal jako někoho, kdo k nám zkrátka chodil domů. A líbilo se mi, že jsou s tatínkem velcí kamarádi, že se mají rádi. Až jako dospělý jsem ale třeba četl jeho knihu Dita Saxová, je to jedna z nejlepších knih, jež znám. Je tenounká, ale epochální. On se prostě rozhodl, že rozsvítí světýlko nad stíny anonymních umučených. To snad považoval za svůj úkol, myslím si, ne že by mi to řekl. Byl jako člověk vždycky veselý a zábavný, přestože psal o vážných tématech.
Ludvík Aškenazy byl známý spisovatel, profesně úspěšný i po emigraci do Německa v roce 1968. Jakých vlastností si na něm vážíte, jaký byl?
Měl jsem tatínka vždycky hodně rád. Zažíval jsem s ním hezké časy. V dospívání mě všude bral, otevíral mi svět. Ke všemu nenápadně vedl. Vzpomínám třeba na, pro mne až iniciační, společnou návštěvu tehdy úplně nového divadla Semafor. Vážím si, a zpětně uvědomuji, jak byl pracovitý, kolik toho napsal. V emigraci se mu stýskalo po Čechách, ale nebyl vůbec zatrpklý, nestěžoval si, neměl v sobě pocit padlé hvězdy.
Dědeček byl Heinrich Mann (tatínek maminky), prastrýc Thomas Mann, nositel Nobelovy ceny za literaturu. Vnímalo vás okolí jako potomka slavné rodiny, nebo o tom nikdo nevěděl? A jak je to s vašimi brazilskými předky?
Maminka (rozená Mannová) o nich nikdy moc nemluvila. Byli jsme navíc za železnou oponou. Knihy Thomase Manna jsem pořádně četl až v Německu, v emigraci po roce 1968. Ale nějak jsem si prostě říkal, že také budu spisovatel. Stejně jako syn kováře, že bude kovářem, nebo jako v doktorských rodinách…
Na brazilské předky jsem byl vždy zvlášť hrdý. Taková skvělá exotika! Moji prababičku v šesti letech její otec poslal plachetnicí z Brazílie do Evropy, do penzionátu. V Brazílii jsem několikrát byl, dokonce jsem tam točil film podle scénáře, který jsme s tatínkem napsali. Cítím se tam moc dobře a mám to tam opravdu rád.
Kniha Prag, poste restante je autobiografická. Psala se vám dobře?
Kniha vznikla před více než 15 lety na zakázku německého nakladatelství, já bych si na to sám nikdy netroufl, ostýchal bych se. Do češtiny jsem ji pak přeložil sám. Rodiny Mannů jsem si hodně vážil, byli to kurážní lidé. Odešli také do emigrace. Byli to i velcí Čechoslováci, všichni získali československé občanství, k zemi se oba spisovatelští bratři hodně hlásili. Dědeček jako československý občan zemřel. V USA.
Emigraci máte jako rodinný osud. Jak jste ji ve 20 letech vnímal?
Myslíte si, že se nikdy nevrátíte. Nesmíte. Ztratíte veškerá vlákna, která vás propojují se světem. Vůně, ulice, krajinu, přátele. A ten stav náhlé přetrhanosti a zároveň nesdělitelnosti, těm v cizí zemi, vyvolá zvláštní pocit. Není lehké se s tím vyrovnat. Pár let to trvá, než člověk nový život přestane vnímat jako provizorium. Já jsem také díky neznalosti jazyka zahrabal spisovatelské ambice a šel raději v Západním Berlíně studovat Filmovou a televizní akademii.
Ano, profesí jste i filmař, režisér. To je odlišná práce, hektická, náročná na organizaci všech okolo. Oproti klidné spisovatelské práci za stolem. Co vám více vyhovuje a jak se navzájem obě profese prolínají?
Jsem spíše introvert než extrovert, takže být režisérem pro mě bylo náročné. První myšlenka všech na place, kteří mě neznali, určitě byla: jak tohle ten chlap zvládne? Ale nakonec jsem, myslím, vše dal celkem dobře. Při režírování je člověk nabitý energií, je to vzrušující práce, jste všem na očích, takže musíte umně skrývat své pochybnosti. Za každým filmem stojí velké peníze a také nejmíň jeden člověk, který vám dává neustále najevo, že je vyhazujete. Při psaní jste naopak velmi sám, je to náročnější na vnitřní disciplínu… Psaní je proud představivosti toho, kdo píše i toho, kdo knihu čte. A tyhle obrazy v hlavě nikdo nemusí financovat.
Co rád čtete? A sledujete i současnou českou prózu?
Čtu rád náhodně, někdy mám rozečteno i více knih najednou. Když se do toho ale pustím, tak vždy rychle. Můj oblíbený autor je třeba I. B. Singer, pak také Milan Kundera, a teď zrovna zase Joseph Roth. Od něho jsem si nedávno koupil Nemocné lidstvo, a to nikoliv v němčině, ale v češtině. Z českých autorů jsem si zrovna přečetl Alici Horáčkovou a její Rozpůlený dům, poutavé čtení. A nedávno mi dobrou náhodou padla do ruky knížka Dory Čechové Ženy, které potřebují muže. A líbila se mi.
Může se vám hodit na Zboží.cz: Knihy: Stříbrný kouzelník - Jindřich Mann, Poste restante - Jindřich Mann, Lední medvěd - Jindřich Mann