Spisovatel Jaroslav Rudiš: O historii se mi snáz píše v němčině

Jak vypadá přátelství mužů ve středním věku proti jejich mladým létům?

Po pětačtyřicítce je více o naslouchání, méně o pařbách jako ve dvaceti, máte za sebou už nějaké šrámy. V komiksu jde o blízké kamarády, z nichž jeden zachraňuje toho druhého. Má strach, aby neskočil z jednoho z mostů, po nichž v noční Praze chodí. Oba žijí ve zvláštní samotě, možná mají jen sebe navzájem. V původní verzi měli jména, která posléze vypadla.

Kniha nejprve vyšla jako povídka, čistý dialog pro německý rozhlas, pak jsem ji přeložil do češtiny. Povídku a některé skici jsem poslal Nicolasovi, který přidal pár svých motivů a převzal dramaturgii. Text zhustil a posunul, pilování nám zabralo dost času.

Všem bych doporučil, aby si knížku přečetli dvakrát. Nejprve rychle a podruhé pomalu, kdy by více sledovali jeho kresby.

Proč hrdinové zůstávají bezejmenní?

To byl Nicolasův nápad. Jde o zástupné postavy našich kamarádů, komických melancholiků. Humor si lidé zachovávají celý život, možná přibývá víc smutku a určitá vize konce, který si v mládí člověk neuvědomuje. Ve středním věku vám dojde, že nejsou jen hlavní nádraží, ale i koncová jako právě Masaryčka.

Bude víc temna s přibývajícím věkem i ve vašich dílech?

Nevím. Mám rád vtip, pod nímž se objevuje temnota. Díky Nicholasovi získal děj víc rovin. Jeho kresba úžasně vystihuje pražskou noc s hrozivým úplňkem, měsíc se na protagonisty v závěru zcela zhroutí.

Z banálního rozhovoru o partnerských vztazích prosakují dějiny, které je drtí, což je napojeno na Winterbergovu poslední cestu a lehce i Aloise Nebela. Člověk píše celý život jeden příběh. Všechny postavy mají něco společného, Noční chodci mohou pít pivo s Krausem z Winterberga, Aloisem i Fleischmanem z Grandhotelu.

Čím to, že vás postavy neopouštějí?

Někdy si říkám, že by to chtělo novou, ale ty staré mě pořád přirozeně provázejí dál. Nechtěl jsem se třeba po Grandhotelu vracet do Liberce, nakonec jsem se do něj ve Winterbergovi vrátil.

Jeho prostředí dobře znám a zjistil jsem, že mám o tomto městě stále co vyprávět. Myslím si, že má dost motivů i pro další knihu. Potkávám stále stejné lidi, od Igora Malijevského jsem si za smažák a pivo koupil historku o zubrech, kterou jsem přefiltroval do Nočních chodců. Všechno má reálné pozadí.

Neslyším od vás poprvé, že historky v knihách přebíráte od okolí.

S Petrem Pýchou jsme například pro pražské Divadlo Na zábradlí napsali hru Skokani. Je o dvou bývalých skokanech na lyžích a odehrává se na střeše paneláku. Hláška, že si připíjejí na sníh, je skutečná od mých kamarádů z Vrchlabí. Slýchával jsem ji řadu let a čekal, kam ji usadit.

V Nočních chodcích zase rezonuje výrok „na to čurají sovy “…

Ten mi také někdo řekl, znal ho od svého dědečka, ale v tomto případě netuším, komu ten smažák a pivo dlužím. Dělám si poznámky, nejlepší věty si však pamatuju.

Kromě Liberce se moc literárně nevracíte ani do Prahy, kde se odehrávají. Jaký máte k metropoli vztah?

Je pravda, že od Národní třídy jsem do ní nezavítal. Noční chodci by se ale klidně mohli procházet ve Vídni, která je Praze v lecčem podobná. Samozřejmě k ní vztah mám, míváme s přáteli putování po pražských lokálech, vyrážíme k Jelínkům, Tygrovi a do Rudolfina. V Berlíně takový nekonečný svátek piva nezažijete.

Komiks jste stejně jako několik předchozích děl napsal původně v němčině. Převažuje u vás tento jazyk vnitřně nad češtinou?

Je fakt, že v němčině se mi třeba právě o historii píše snáz. Nedokážu to racionálně vysvětlit, jde o něco podvědomého. Asi to bude tím, že v Německu trávím většinu času.

Sedíme kousek od kavárny Arco, kam chodil Franz Kafka a kde se míchala čeština s němčinou. Často na něj myslím, když se v Praze pohybuji. Dnes je tam samoobslužná jídelna.

Píšete denně?

Většinou ano. Pokud chystám román, nejprve si námět dlouho promýšlím a pak jej poměrně intenzivně píšu. Zrovna mám v hlavě prózu o střední Evropě, odehrávající se na hřbitovech.

Stále funguje i literární kabaret EKG, který s Igorem Malijevským pořádáte více než patnáct let v pražském Divadle Archa. Stále vás to po takové době naplňuje?

Ano, baví mě číst před publikem. Literatura je živá věc a občas na kabaretu zazní povídky, které nikdy nevyjdou anebo se transformují do jiné podoby. V minulosti jsme se už trochu vyčerpali a dali si dvouletou pauzu, s EKG zatočil i covid. Diváci se nám naštěstí neztratili a je pokaždé plno. Neorganizujeme jej teď ale tak často, dříve se konalo i desetkrát ročně, dnes třikrát až čtyřikrát za rok. Další termíny přijdou v únoru.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Noční chodci - Jaroslav Rudiš, Winterbergova poslední cesta - Jaroslav Rudiš, Alois Nebel: Trilogie - Jaroslav Rudiš, Jaromír 99