Spisovatel Jaroslav Kalfař: O Kosmonautovi, USA, Netflixu, Adamu Sandlerovi a češství

Považujete se za českého, nebo globálního autora?

Jsem Čech, který píše knihy v angličtině pro mezinárodní čtenáře. Po své emigraci do Ameriky jsem se ale zamiloval do literatury diaspory, autorů, kteří žijí v Americe a píší o svém domově a komplikovaném vztahu s novou zemí. Jsem proto pohlcený světovou literaturou – čtu knihy z každého koutku světa – a říkám si, jaké máme jako čtenáři štěstí, že si můžeme přečíst tolik knih v překladu.

Nadále se ovšem považuji za autora, který má nejblíž k tradici Kafky, Škvoreckého, Kundery. Základy mé literární výchovy jsou tak stoprocentně české.

Jak reagujete právě na srovnání s Milanem Kunderou, které se vám často dostává?

Opravdovou literaturu, tedy literaturu, která může člověka ze dne na den změnit, jsem poznal s Kunderou. Přirovnání k němu mi proto samozřejmě lichotí – je to pro mne jeden z nejdůležitějších autorů světové literatury za posledních sto let.

Zároveň je to srovnání esteticky logické – jeho tvorba mě ovlivnila, a proto je jeho odkaz rozpoznatelný v mém stylu. V Americe je navíc nejpopulárnějším českým autorem. Takže je samozřejmé, že lidé budou Čecha srovnávat s tím jediným dalším knižním Čechem, o kterém slyšeli.

Zároveň mi to přirovnání vůbec nedává smysl, protože jako Kundera nepíšu. Ale pokud bych si z těch kontradikcí musel vybrat, vyberu si to, že mi lichotí. Život je krátký, a pokud mi řeknete, že píšu jako Kundera, odpovím vám: Děkuju pěkně a budu si pískat.

Váš debut Kosmonaut z Čech dosáhl velkého úspěchu v USA přesto, že je plný českých reálií. Čím si to vysvětlujete?

Myslím, že v tomto ohledu se opravdu ukázalo, jak jsou zajímavé česká historie, mytologie, kultura. Zaslouží si mnohem větší viditelnost ve světě. Nejsem třeba spokojený s počtem českých knih, kultury v zahraničí. Snažím se to měnit, jak mohu.

Navíc v Americe, hlavně ve čtenářském světě, jsou lidé naštěstí zvědaví a otevření, je velký zájem o něco nového, neotřelého, zajímavého a českost Kosmonauta z Čech takové publikum zaujala.

Zároveň si myslím, že je to prostě univerzální příběh. Vystupuje v něm člověk, který obětuje lásku svým ambicím. Člověk, který má radši samotu, protože je to pro něj jednodušší. Člověk, který se snaží napravit hříchy svých předků. To něco říká hodně lidem.

Knihu se před lety rozhodl adaptovat Netflix. Hlavní roli získal Adam Sandler, režisérem snímku je Johan Renck. Vy sám jste se na něm aktivně podílel. Diskutoval s vámi štáb české reálie? Byli u nás spokojení?

Když se natáčelo, dostával jsem krásné zprávy od Adama Sandlera, který naše hlavní město miloval. Vzhledem k tomu, že se v Praze natáčelo při covidu, nemohl jsem se ze zdravotních důvodů všeho osobně zúčastnit, což byl velice zvláštní pocit.

Americký štáb v mé zemi, v mém městě, natáčel můj příběh… a já se na to mohl jen koukat z dálky! Ke konci natáčení mi Adam poslal fotku z Vltavy, kde byl na lodi při slunečném letním dnu. Bylo to krásné, ale zároveň jsem mu strašně záviděl, že on si může užít Prahu.

A co se týká celého projektu, produkční tým ukázal, že právě ta dělá Kosmonauta výjimečným, chtěli proto tu českost ve filmu zachovat. Hodně jsme tedy mluvili o tom, jak toho dosáhnout. I Adam chtěl vědět vše o české historii, umění, humoru, než se do role Jakuba pustil. Chtěl znát „pravdu české duše“.

Proč pro vás bylo vůbec důležité ve vašem debutu češství a svůj původ reflektovat? Váš původní záměr byl, pokud se nemýlím, příběh o americkém kosmonautovi.

Kosmonaut byl nejdřív povídka o americkém astronautovi, který kroužil okolo Země, když obdržel telefonát od manželky, která se s ním chtěla rozvést. Jenže jelikož jsem svůj první vydaný román vždy plánoval napsat o Česku, o češství, námět jsem posunul. Jinak to být ani nemohlo.

Důvody pro mou tematickou posedlost ohledně češství jsou jinak hluboké, celoživotní. České dětství, vzpomínky, rodina, jazyk, česká historie, to vše jsou věci, které formují nejdůležitější části mého intelektuálního a emocionálního rozvoje.

Proto bude otázka češství vždy mojí součástí, vždy bude mou celoživotní fascinací.

Velkým tématem, které knihou rezonuje, je izolace. Hlavní postava Jakub Procházka navíc přijde v podstatě o všechno, na co byl zvyklý. Odkazuje to nějak na vaši zkušenost imigrace a určitého vykořenění?

Ano. Bylo pro mě jednoduché vžít se do postavy Jakuba právě proto, že ztráta veškerých vazeb s tím, co znal a miloval, je mi povědomá. Svou zemi, jazyk, kamarády a rodinu jsem opustil ze dne na den. Dosah ztrát po tomto rozhodnutí je mi jasný teprve teď, po dvaceti letech v Americe. Pro ambici jsem obětoval vše – a ta osamělost, která člověka po takovém rozhodnuti pohltí, je zároveň tragédie a droga. Opustit vše, co známe, přináší bolest i užasnou svobodu…

Ale abych nezdržoval. Ve své první knize jsem chtěl zkoumat úplně opuštěného člověka. Musel jsem Jakuba odtrhnout od všeho, co člověku dává útěchu, proto byl vesmír tou ideální laboratoří pro můj experiment. Pro člověka je stavem ničeho, pomalá smrt. Vesmír nás nechce, nepatříme tam, ale jdeme tam i tak. Přesně tak jsem se cítil, když jsem přijel do Ameriky. Trvalo hodně let, než jsem ve svém novém domově nějakou útěchu zase našel.

Jak se vlastně změnil váš tamní život po vydání první knihy?

Před Kosmonautem jsem bral jakoukoliv mizerně placenou práci, jakou jsem mohl sehnat, žil jsem v malém bytečku se třemi spolubydlícími, často jsem si nemohl dovolit koupit jídlo. Chátral jsem, ovšem věřil jsem. Věděl jsem, že se Kosmonaut uchytne.

Vše se změnilo v průběhu pár měsíců. Ujala se mne literární agentka a o knihu se najednou prali ti největší nakladatelé v New Yorku… Záhy poté jsem se nastěhoval do vlastního bytu a poprvé v životě jsem měl dostatek financí na to volně cestovat, příjemně žít, vydělávat si psaním a opravdu se soustředit na tvorbu. Materiálně se změnilo vše.

Spirituálně se nezměnilo vůbec nic. Pořád jsem posedlý prací, píšu od rána do večera, do práce vkládám vše, co jsem, a vše, co mám, mé duševní ztráty a zisky zaleží na tom, jak se každý den daří „na stránce“. Je to tak, jak to vždy bylo už odmala.

I ve vaší nejnovější knize Stručná historie věčného života hraje češství svou roli. Myslíte, že bude mít jisté místo v každé vaší knize?

Češství bude můj celoživotní projekt. Na druhou stranu si nemyslím, že to bude důležitá součást každé knihy. Mé příští dvě jsou však o Česku a českých charakterech: v jedné je češství jen v pozadí, kdežto v té druhé se k němu vracím naplno. Bude ryze o Česku, naše země a historie v ní budou zase hlavními postavami, zahrne období od první republiky do naší současnosti. Psaní o češství je můj nejhlubší instinkt, je to v mé krvi, okupuje to mou mysl, a proto v tom nemám na výběr.

Ve zmíněné knize v mnohém USA kritizujete. Varujete před nástupem krajně pravicových sil a nadnárodními korporacemi. Pociťujete ve svém životě, že tohle jsou největší výzvy, které skličují Spojené státy?

Stoprocentně. Fašismus se v Americe měl vždy docela dobře, brzdila ho jen komplikovaná konstrukce americké vlády, její velké demokratické instituce. Jenže ty jsou kvůli zásahům zprava (občas i zleva!) na kost zdecimované. A díky Trumpovi a jeho neúspěšném pokusu o puč v 2020 už moderní americký fašista vidí jasně, jak se dostat k cíli.

Pokud Trump v roce 2024 vyhraje, Amerika se stane největším a nejnebezpečnějším domovem nového „něžného fašismu,“ jak ho vidíme třeba v Maďarsku Viktora Orbána. Bohužel na tom ale nic něžného nebude…

Nadnárodní korporace a fašismus toho mají hodně společného: těmto institucím nezáleží na lidskosti individuálního člověka. Naopak musí tu lidskost ideálně podrtit, nebo alespoň potlačit. Jde o blízké filozofie. Ve fašismu člověk slouží jen národu, tzn. filozofii národa, jak ji vysvětluje diktátor a jeho přisluhovači. V korporaci člověk slouží jen korporaci, profitu akcionářům.

Jedná se o vaši dystopickou vizi budoucnosti. To svádí k přirovnáním k autorům, jako jsou George Orwell, Margaret Atwoodová, Aldous Huxley nebo možná Karel Čapek. Baví vás a inspirují?

Baví i inspirují. Čapek má v mé knize velkou roli. Jeho romány jsou pro Stručnou historii největší inspirací. On, Orwell a Atwoodová jsou navíc legendy žánru právě proto, že se soustředili na to, jak autoritativní režimy potlačují lidskost.

Nejen v jejich přímých stoupencích, ale v lidech, kteří v ten systém nevěří, ale žijí v něm, protože nemají na výběr. Třeba se jim i hnusí, chtějí bojovat za jeho změnu, ale on je paralyzuje. Nutí je, aby se stali jeho spolupachateli, a když je člověk spolupachatel, začne se měnit. Stud a strach ze souseda neutralizuje logiku a rebelii.

Právě proto tyhle spisovatele tolik milujeme, efektivně nám ukazují, jak nás tyto systémy mění, ač se jim pořád nemůžeme ubránit. Ale co. Práce spisovatele je nadhazovat otázky. Jak (si) na ně lidé odpoví, je na nich.

Ve vaší knize je také příběhová linka české ženy, která za komunismu odešla do Spojených států hledat svůj americký sen. Co tento sen znamenal v životě pro vás a v čem vaše příběhy můžete srovnávat?

Příběh Adély je založený na příběhu mé matky. Do Ameriky jela jako první, snažila se tam uchytit, jen Amerika ji vyloženě odmítla. Nezáleželo na tom, jak tvrdě pracovala, jak dlouho se snažila. Ten kýčový základ amerického snu – že se nabízí komukoliv, kdo na to má – je samozřejmě úplný nesmysl. Úspěch v kapitalismu je loterie a o tom jsem chtěl psát v příběhové lince Adély. Samozřejmě je krásně absurdní, že já jsem tu loterii naopak vyhrál. Americký sen se mi splnil.

Přitom jsem byl kluk, který nemohl napsat větu v angličtině, kluk, který nedokončil střední školu… Z tohohle základu se mi podařilo dostat se na New York University a rozjet úspěšnou spisovatelskou kariéru. Každý den si však pamatuji, že úspěch v Americe je loterie a že mi to vše Amerika může zase sebrat. Člověku se tady může dařit, najednou je nemocný, dluží americkému zdravotnímu systému 300 tisíc dolarů (cca 6,7 mil. Kč). To není sen, to je noční můra.

Váš život a názory jsme probrali. Ale co vaše kulturní vazby na původní domovinu, čtete současnou českou literaturu?

Z české tvorby čtu vše, co mi přijde pod ruku. Přehled si tak udržuji, jak můžu, každý den se dívám i na české zprávy, čtu si české webové portály, a navíc celá moje rodina stále žije v Česku, což mi pomáhá. Mám v naší zemi stále zázemí. Jsem prostě pořád Čech, vše, co se týká České republiky, se pořád týká mě.

A jaké jsou vaše nejbližší literární plány?

Momentálně dokončuji svou třetí knihu a pak se chystám na obrovský projekt, knihu magického realismu, která pokryje českou historii mezi roky 1918 a 2018. Pak je tu již zmíněný film pro Netflix… Ne vše jde ale ideálně.

Covid si ukousnul pořádný kus mé kariéry. Stručná historie měla vyjít v roce 2019, místo toho vyšla v 2023, což jsou čtyři roky čekání. A já jsem připravený to všechno dohnat. V hlavě se mi honí tolik příběhů, nyní jen potřebuji čas a prostor, abych na nich mohl pracovat. Příští knihou jsem posedlý. A tak to má být. Bez posedlosti by to nemělo žádný smysl.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Kosmonaut z Čech - Jaroslav Kalfař