Článek
Před čtyřmi lety vám magazín Reflex udělil anticenu za nejhorší sexuální scénu v české literatuře za pasáž z Víkendu v Londýně, letos Literární cenu. Vnímáte za čtyři roky tvůrčí posun?
Popravdě řečeno ani ne. Rozumím tomu, proč si ze mě tehdy udělali legraci, a to neocenění jsem tenkrát bral vlastně jako kompliment. O tom, že jsem obdržel anticenu, jsem se dozvěděl až dva roky poté. Rozhodně jsem tedy neměl ambici lidem z Reflexu dokazovat, kam jsem se posunul.
U Hotelu Royal jsem se dost natrápil s koncepcí. Nechtěl jsem, aby se cílovým čtenářstvem stali jenom lidé, kteří hotelové prostředí dobře znají. Zároveň jsem se snažil vyvarovat toho, aby vznikl pouhý soubor vtipů a historek. Předchozí nakladatelství, které jsem oslovil, mělo o knize jinou představu než já, a tak jsem rukopis poslal do této soutěže a dostal na něj skvělou zpětnou vazbu.
Systém fungování hotelu, natož luxusního jako ve vaší knize, si jeho vedení obvykle bedlivě střeží. Co vás přimělo jej poodhalit?
Neřekl bych, že bych napsal něco skandálního, co se obecně neví. Mezi hotelovými zaměstnanci je cynická atmosféra, všechno se točí kolem peněz. Zní to hrozně, ale je to tak.
Odkrýváte ale různé nešvary zaměstnanců, od vykrádání nalezených věcí po odhlášených hostech po pančování barového alkoholu. Toho všeho jste byl svědkem?
Vy asi chcete, aby mě už nikde nezaměstnali. Samozřejmě takové nekalé praktiky se dějí v kterémkoli malém i velkém hotelu. Pracoval jsem v hotelích v Čechách i různě ve Velké Británii, kde jsem podobné věci zažil, takže si nedělám iluze.
Stává se hotelový pracovník znalcem lidských duší?
S tím naprosto souhlasím. Potkáváte množství nejrůznějších typů lidí, seznamujete se s jejich jinakostí a někdy i podivností. Musíte být neuvěřitelně flexibilní a mít vysokou sociální inteligenci, abyste hosty pochopil a akceptoval jejich potřeby. Princip hotelu k tomu sám vybízí. Coby návštěvník mu dáváte svou intimitu. Spíte na místě, o němž netušíte, kdo na něm strávil předešlou noc a kdo na něm bude zítra.
Snažil jsem se tento zvláštní koloběh zachytit s osobním přesahem. Převážně jsem přitom čerpal ze šestileté praxe nočního manažera, kdy jsem hodně přemýšlel o práci v noci a především o tom, jak jsme stále více a více okrádáni o spánek.
Tentokrát jste do značné míry upustil od LGBT tematiky přítomné v předešlých počinech, naopak zdůrazňujete postavení imigrantů. Je v každé postavě něco z vás?
Vidím se v každé z nich. V charakterech se ale odrážejí i moji známí, kolegové, nadřízení či podřízení. V Londýně není jednoduché se prosadit. Je specifický svou energií a obyvateli, moc Angličanů tam ani nepotkáte. Po přistěhování jsem si prošel dost krušným obdobím, kdy jsem žil na úplné periferii města v zóně čtyři v malém pokoji, v němž jsem i postel sdílel se spolubydlícím, který pracoval na noční. Já dělal na denní.
Aktuálně jste na literárním rezidenčním pobytu v Krakově. O čem píšete?
Připravuji vztahovou kroniku české rodiny ze současnosti vyprávěnou z různých úhlů pohledu. Zatím si ale nejsem jistý, jak to celé přesně pojmout. Buď text uchopím lehce a bude plný sexu a asi znovu vyhraju cenu za nehezky napsanou milostnou scénu, nebo se vydám temnější a vážnější cestou. Uvidíme.