Článek
Nejmarkantněji ze všech to předvádí Ian McEwan, který v posledním desetiletí prošel dlouhou cestu od bývalého chladného "básníka perverze" až k hřejivě kultivovanému metafyzikovi morálky a ostražitě za nás hlídá nezřetelnou hranici mezi milosrdnou tolerancí a spalující bolestí.
Česky nyní vychází jeho zatím poslední román Pokání (anglicky 2001).
Otázka spásy před zlem
Hřích a trest, jenž se snad dostaví, byly odjakživa hlavním námětem McEwanových znepokojivě podmanivých knih. Ovšem zatímco jeho machiavelistické začátky plné incestů, mrtvol napěchovaných do kufru a dětí ukradených v samoobsluze okatě bořily všechno to, co máme ve zvyku spojovat si s uhlazeností slova "britský", nyní se autor naléhavě ptá, jak se můžeme spasit před Zlem, které je "černý pes a sedí nám na zádech jako znamení hrůzy", jak se svého času vyjádřil sběratel anglických slov dr. Samuel Johnson.
V nejnovějším mcewanovském pátrání má tato odpověď podobu výtečně zvládnutého klasicistního triku s jednotou obsahu a formy. V půli 30. let minulého století se totiž začíná psát georgiánsky patetický a někdy až záměrně ušlechtile nudný příběh o ztrátě dětské nevinnosti, v jehož úvodu třináctiletá budoucí spisovatelka zahlédne rodící se milostný vztah své aristokratické sestry k zahradníkovu synovi a veřejně si dofantazíruje všechny detaily tak, že páru na příštích pár let pořádně zkomplikuje život. Zatímco jsou milenci rozděleni nejprve soudním procesem a poté frontovou linií druhé světové války, snaží se vypravěčka službou v lazaretu utišit výčitky svědomí.
Překvapení místo rozhřešení
Na doslovně zinscenované zkušenosti, že nikdy nemůžeme poznat všechny detaily, diváky i režiséry lidského dramatu, rozehrál Ian McEwan jako obvykle stylisticky sebejistý román, který však bluesovou tóninou i kajícnickým vedením fabule značně vybočuje z dosavadních zvyklostí. Ostatně: vše je v něm podmíněno hlavně tím, kdo a jak se chce dívat. Navíc zaostřujeme-li na minulost, začne nám dotyčná zběsile unikat jako obraz v obráceném konci dalekohledu.
A tak na konci McEwanovy jedenácté knihy ani nemůžeme najít očekávané rozhřešení, nýbrž kindervajíčko s překvapením, které potvrzuje dvě věci: že autor v poslední době dovede skvěle pointovat a že se naučil pokoře před svým řemeslem. To vůbec není špatné pokání od někoho, kdo nám jako junior servíroval neředěné noční můry bez katarzí, a přitom lišácky pokukoval, jak je postrádáme. A není to špatné pokání zvlášť po padesátce, kdy už si někteří staří pardálové tesají obelisky.
Ian McEwan: Pokání, přeložila Marie Válková, Odeon, 336 stran
