Článek
Jak byste popsal svou tvorbu?
Odjakživa mám sadu dvojích identit, jazykových i žánrových. Jako jeden z mála norských spisovatelů přecházím z nynorsku k bokmålu (verze norštiny – pozn. red.) a naopak. Že mám na výběr ze dvou forem písemného jazyka, přičemž každá z nich má podstatně odlišný základní tón, vnímám jako obohacující. Podobně píšu jak romány, tak lyriku. Ačkoli románů jsem vydal víc než sbírek poezie, považuji se stále spíše za lyrika, který mimo to píše romány. Něco z téhle dvojakosti je nejspíš výrazným rysem celé mé tvorby.
Věnujete se univerzálním až filozofickým tématům. Co vás na literatuře fascinuje?
Vyberu si pár aspektů. Píšu o tom, co znamená být člověkem, být naživu, vyrovnávat se s vlastní i cizí existencí a pomíjivostí. Vytvářím situace, postavy a perspektivy, které takové otázky otevírají a kde člověk nepřijímá stav věcí jako samozřejmost. Beletrii, alespoň tu, která mě zajímá, jsem vždy vnímal jako místo, kde lze takové otázky formulovat, rozehrávat a čerpat z nich. A to způsobem, který je neuzavírá, naopak je nechává v pohybu a je nezbytný k tomu, abychom se v nich zabydleli a možná nás to i bavilo.
Druhý aspekt se týká demontážní síly literatury a mé fascinace autory, kteří tak či onak psali pod velkým tlakem. Psaní pro ně bylo cestou k přežití, úniku nebo dekonstrukci různých ideologií. Ať už se týkaly budování národa, nebo nějaké formy konformismu. Mám na mysli například Bruna Schulze, Andreje Platonova, Imreho Kertésze, Isaaca Babela nebo třeba i Roberta Walsera, který se vzbouřil proti berlínské bohémě, když nechal hlavního hrdinu románu Jakob von Gunten nastoupit do školy pro lokaje. Literatura je místo, kde si můžete po svém utvářet a přetvářet identitu a v rámci sdíleného prostoru jazyka také vymezit prostor pro vlastní svět.
Ve své knize V očekávání využíváte jako východisko konkrétní příběhy opičí ženy Julie Pastranové, která se narodila v devatenáctém století v Mexiku, outsidera Finna, jenž se koncem dvacátého století zabydlel na skládce v Oslu, a novinářky Kiry, která na počátku jednadvacátého století vrací ostatky Julie Pastranové do vlasti. Jak si k vám osudy těch postav našly cestu?
O osudu Julie Pastranové jsem se dozvěděl asi před dvaceti lety a pocítil jsem potřebu o ní napsat. Tenkrát z toho bylo pár stránek. Nechtěl jsem však psát o tom, co je na ní nejnápadnější, o tom, co na ní bylo senzační a dráždivé. Potřeboval jsem najít jiný úhel pohledu, jen jsem nevěděl jaký. Tak mi ten text zůstal ležet v šuplíku, ale nezapomínal jsem na něj.
O deset let později mě napadlo zaměřit se na její těhotenství a na těhotné tělo jako jakousi základní linii románu. Těhotenství bylo vždy vyzdvihováno jako požehnaný stav, ale zároveň budilo pochybnosti a v neposlední řadě se stávalo předmětem spekulací. Lidé si do něj leccos projektovali, jak pokud jde o dítě, tak o spojení mezi vnitřním a vnějším. Mám na mysli třeba představy o tom, na co se těhotná žena smí a nesmí dívat ze strachu, že pohledem na zakázaný objekt dítě nakazí.
Z tohoto tématu vyrostly další dvě postavy. Finn je bezdětný, žije mimo společnost a využívá Juliiny ostatky nalezené na smetišti, kde žije, jako partnera pro rozhovory. Kira také čeká dítě, ale otěhotněla po znásilnění a rozhodla se je donosit, což je v měšťanské společnosti, k níž patří, nepřijatelné.
Jednou z ústředních myšlenek románu je provázanost zrození a smrti. Vaše postavy se se smrtí dokázaly sžít. Může nám literatura pomáhat, abychom ji přijali i my?
Uvědomění si vlastní pomíjivosti je základní složkou lidské existence. Bylo by divné, kdyby člověk nikdy neuvažoval o smrti, o tom, co znamená, proč umíráme a tak dále. Takové úvahy nás ale nejspíš nedovedou k poznání, že smrt je nezbytná, že život by bez ní byl nemožný nebo krutý.
Román V očekávání je dost náročný. Pro jaké čtenáře píšete?
Tu otázku mi občas kladou, ale podle mě se na ni nedá odpovědět. Nepíšu pro určité čtenáře, píšu pro všechny. Texty, které vydávám, pochopitelně nemůže nebo nechce číst každý, ale není to tak, že bych nějaké čtenáře předem vylučoval. Snažím se jen psát co možná nejlépe, k věci a navíc zábavně, zkrátka vydat ze sebe to nejlepší.
Chci, aby ten, kdo otevře mou knihu, měl pocit, že jsem to zvládl, tak jak jsem mohl nejlépe. Ne že jsem text sesmolil podle nějakého starého osvědčeného receptu a plácal jsem se v něm.
Jak vnímáte úlohu spisovatele v dnešní době paralelních krizí?
Říct něco rozumného o úloze spisovatele není snadné. Rozhodně bych se podepsal pod všechny hlasité výzvy na záchranu klimatu a podobně. V takové souvislosti bych se nejspíš i zapojil do projevů občanské neposlušnosti. Ale nebudu psát například o klimatické krizi jen kvůli pocitu, že musím. Mám-li to vyjádřit na rovinu: když vám všichni říkají, že máte psát o X, je lepší psát o Y.
Bydlíte v Oslu, ale částečně žijete i na švédském ostrově Gotland. Co tam nacházíte?
Gotland jsem poprvé navštívil na konci osmdesátých let a od té doby tam trávím dost času. Před dvaceti lety jsem si tam koupil dům. Stojí na venkově v obci, která má asi osm stálých obyvatel. Musím přiznat, že jsem se do tamní krajiny zamiloval.
Gotland je placatý ostrov s neúrodnou půdou a nízkými, větrem ošlehanými stromy a keři, vápencovými útesy, písečnými plážemi a těmi nejkrásnějšími lesními stezkami, po kterých se dá běhat. Cítil jsem a stále cítím silnou potřebu tam být. Musím přiznat, že na Gotlandu se mi píše vůbec nejlépe.
Rozhovor pro Právo připravila překladatelka Marta Bartošková.
Může se vám hodit na Zboží.cz: Maud a Aud - Gunstein Bakke, V očekávání - Gunstein Bakke