Spisovatel Édouard Louis navštívil Prahu. Jeho knihy vnášejí do literatury boje

O třicetiletém Louisovi se mluví jako o nejvýraznějším současném prozaikovi. Jeho autofiktivní díla se vypořádávají s tématy chudoby, homofobie i rasismu. Nebojí se být se svými čtenáři intimní a v každé knize odhaluje detaily ze svého života. I tak o sobě ale mluví převážně politicky.

Je autorem celkem pěti románů, které jsou všechny přeloženy do češtiny. V jeho prvotině Skoncovat s Eddym B. (2014) popisuje život gaye na zapomenutém a sklíčeném francouzském venkově, který se potýká chudobou. Jeho rodina se potýká s alkoholismem i hladem, zatímco Eddy řeší svoji sexuální identitu.

V jedné z jeho dalších knih, Kdo zabil mého otce (2021), viní Louis z pomyslné smrti svého otce francouzskou vládu a kapitalismus. Ten v důsledku pracovního úrazu ochrnul a propadl alkoholu.

Knihu Boje a proměny jedné ženy (2022) věnuje zase své matce. Ta prožila většinu svého života s násilnými muži, kteří ji připravili o sny. Osvobodila se až v pozdějším věku.

Každé z jeho děl reaguje na to, že vyrůstal v nejnižší společenské třídě v extrémní chudobě. Přesto se nedopouští mytologického portrétu venkova.

Louisovy knihy české čtenáře zajímají. O tom svědčí i to, že v pondělí a úterý naplnil celý sál Francouzského institutu. Na autogramiádu se čekala hodinová fronta.

Pondělní beseda ukázala, že pro jeho literaturu je politická angažovanost zásadní. Dle jeho slov je jeho posláním „vnášet do literatury boje“. Píše o lidech, které zničila chudoba a  Francie na ně zapomněla. Jsou to lidé, kteří si jeho literaturu ale málokdy přečtou, protože je trápí existenční problémy a nemají čas ani peníze.

Spisovatel se přiznal, že sám si od chudoby a prostředí, ve kterém vyrůstal, musel vytvořit odstup, až poté o tom byl schopný začít psát. O tom ostatně pojednává i jeho nejnovější kniha Jak se stát jiným (2023).

Byl prvním z rodiny, který se dostal na gymnázium a poté na jednu z nejprestižnějších univerzit ve Francii. Aby se oprostil od svých kořenů, změnil si jméno, nechal si opravit zuby a svoje chování přizpůsobil nové společenské vrstvě. Stal se jiným člověkem.

To ho zároveň přivedlo i k myšlenkám o autenticitě. Jeho spolužáci mu totiž často vyčítali, že jeho změna mu sebrala autenticitu. Louis je ovšem přesvědčen, že ta spočívá v tom, že se stanete tím, čím se stát chcete. On se možná přizpůsobil nové společenské vrstvě. Jsou ale jeho spolužáci autentičtí, když se přizpůsobili chování svých rodičů?

Louis se své společenské vrstvě vzdálil a sám se stal součástí jím kritizované buržoazie. Jeho knihy bojují za Francouze, na které politická reprezentace zapomíná. „Mně se ten patos líbí. Viděl jsem osudy k pláči, nechtěl jsem je zradit,“ vysvětlil.

Při besedě se také vyjádřil k často omílané myšlence, že by se slovo mělo dát těm, kterých se problém týká. Jeho matka by dle jeho slov ale nebyla schopna pojmenovat násilnický vztah, ve kterém žila. Nezná pojem dominující maskulinity a nečetla knihu Druhé pohlaví od Simone de Beauvoirové (významná autorka feminismu 20. století, pozn.red.). Zkrátka by vše svedla na špatnou povahu svých choťů a nepoukázala by na všudypřítomný společenský problém.

V mnohém jeho tvorba připomíná francouzskou tradici realismu, která také popisovala realitu chudých vrstev a kritizovala přístup buržoazie. Ani autofikce není ve francouzském prostředí ojedinělá. Ostatně se do ní řadí i letošní vítězka Nobelovy ceny za literaturu Annie Ernauxová, která je Louisovou blízkou přítelkyní.

Přesto dokázal Louis prorazit a vydobýt si místo v současné literatuře. Jeho knihy jsou krátké a psané jednoduchým jazykem, stojí ale na emocích, které přinášejí.

Nehledejte v nich estetično, ale syrovou výpověď o třídním násilí. Édouard Louis je hlasem generace, které nejsou společenské problémy lhostejné a která je naštvaná.