Článek
V dubnu jste slavil v jeden den dvě hezké události najednou. Narozeniny své ženy a byl jste francouzským velvyslancem v Jihoafrické republice jmenován rytířem Řádu umění a literatury. Jak jste ten den prožíval?
Byla to neuvěřitelná událost. Že k ní dojde, bylo oznámeno už minulý rok, ale kvůli covidu nebylo možné uspořádat ceremoniál. Musel jsem si na něj sice počkat, ale stálo to za to. Předávání se konalo za městem Stellenbosch na zámku s vinicemi. Prožil jsem krásný večer a cítil pokoru. Nikdy jsem si nemyslel, že se mi něco takového může přihodit.
Vyjádřil jste se, že máte pocit, že si ocenění nezasloužíte.
Víte, je to legrační. Sedím u stolu a píšu detektivky. Není to žádná vysoká literatura, nic podstatného. Jenom zábava. Nic jiného jsem nedokázal. A dostat za svou práci tak vysoké ocenění ve mně opravdu vzbuzuje pocit, že si ho nezasloužím.
Pocházím z malého zlatokopeckého města, vyrůstal jsem v prostředí, v němž se nenacházeli žádní sofistikovaní a bohatí lidé. Proto je pro mě má kariéra spisovatele celá jako sen. A když se podívám na další lidi, kteří stejný řád získali, jsem v úžasu. Mám pocit, jako bych mezi ně nepatřil. Neznamená to ale, že bych se necítil velmi poctěn.
Říkáte, že vaše knihy jsou jen zábava. Kdy pociťujete vliv, který na čtenáře máte?
Tohle je dvousečné. Jsem rád, že se zdá, že mé knihy mají na životy některých lidí dopad. Ale kvůli tomu nepíšu. Nechápejte mě špatně, psaní beru s velkou vážností. Nevnímám ho jako něco povrchního. Snažím se napsat nejlepší detektivní romány, jaké dokážu.
Nicméně jedinou mou ambicí je čtenáři připravit příjemný zážitek. Snažím se o zajímavý, zábavný a strhující příběh plný napětí. Takhle k práci přistupuji, je to jediné, co chci. A jsem občas různými reakcemi čtenářů a kritiků překvapen.
Je pro mě důležité, abych jako autor neměl žádné jiné úmysly než napsat knihu, kterou si čtenáři zamilují. Snažím se psát takové příběhy, jaké bych si rád sám přečetl. Jsem totiž jediný čtenář, kterého opravdu dobře znám. A toho čtenáře v sobě se snažím potěšit.
Netoužím ovšem po tom, abych ho ohromil nebo ovlivnil jeho život. Pokud někdo v knihách najde něco trochu víc, například společenský komentář, mám radost. Podle mě by ale bylo ošemetné klást si za cíl činit velká politická prohlášení či někoho ovlivnit. To bychom se z pole detektivek dostali k propagandě.
Novináři se vás často ptají, jak moc blízko jsou vaše knihy realitě Jihoafrické republiky. Vy odpovídáte, že jde o fikci, a možná vás představa, že si čtenáři na základě vašich knih utvářejí představu o zemi, v níž žijete, otravuje. Nezačalo přesto neustálé poukazování na toto téma nějak ovlivňovat vaše uvažování o tom, co napíšete?
Ne. Když jsem začínal psát, vždycky jsem nosil první výtisk své mamince. Podepsal jsem jí ho a daroval. Měla radost, pochválila mě a vzápětí mi něco vyčetla. Třeba se jí nelíbilo klení, sprostá slova a podobné věci. Pak jsem začal psát další knihu a chvilku si říkal, že bych chtěl, aby se mámě líbila. Ale hned mi došlo, že už kvůli jedinému člověku bych nemohl napsat spoustu věcí tak, jak mě napadnou.
To mě naučilo, že se nesmím nechat ovlivnit tím, co si kdokoli myslí. Ani tím, že bych se strachoval, co si lidé budou myslet o Jihoafrické republice. Nemůžu kvůli tomu ohýbat příběh. Příběh je na prvním místě a všechno je v jeho službách, ať už to vrhá na zemi dobrý, nebo špatný stín.
Jihoafrickou realitu nedokážu změnit, chci jen dál vyprávět příběhy tak, jak to dělám posledních dvacet pět let. A upřímně věřím, že obzvlášť čtenáři krimi chápou, že otvírám okno jen do určitého omezeného výseku místní společnosti.
Myslíte si, že v detektivním příběhu někdy může být až moc napětí?
Nevím, myslím, že osobně jsem k takovému momentu ve svých knihách nedošel. Nikdy jsem si nepomyslel, že by napětí mohlo být nesnesitelné. Podle mě je součástí žánru se ho snažit co nejvíc vyšponovat. Myslím, že čím víc ho je, tím víc se čtenář ponoří do příběhu a bude chtít číst dál, aby se dostal k rozuzlení.
Nicméně napětí je velmi zajímavá věc. Abyste ho vytvořila, potřebujete konflikt. A aby vznikl poutavý konflikt, musíte mít postavy, se kterými se čtenář opravdu identifikuje, do nichž investuje city. Pokud jsou vám postavy ukradené, bude vám jedno, co se jim stane. Aby vzniklo napětí, musí spousta věcí zapadnout na správné místo.
Vaši knihu 13 hodin si budu nejspíš pamatovat po celý život, jak jsem se o jednu z postav strachovala…
Čtenář musí být emocionálně zainteresovaný, jinak by přestal číst. Ano, v knize 13 hodin jsou náročné scény, ale působí na vás tak silně jenom tehdy, pokud vám na postavách záleží.
Na literatuře je však krásné i to, že na stejnou knihu bude reagovat každý úplně jinak, protože z velké části pracuje vaše představivost. Pro každého může být zásadní jiná věc.
V roce 2016 poprvé vyšla vaše kniha Horečka. Když začala pandemie koronaviru, všimli si novináři, že jste ji v některých ohledech v této knize předpověděl, a dělali s vámi rozhovory, jako byste byl expert na epidemie. Jak jste to prožíval?
Mělo to zvláštní vývoj. Když se virus začal šířit, nedošlo mi to propojení vůbec. Napsal jsem Horečku před několika lety a už jsem si ani nevzpomněl, že jsem v ní psal o koronavirech. Uvědomil jsem si, že to tak bylo, až když mě kontaktovaly francouzské noviny a když se mě ptali, proč jsem psal právě o tomto typu viru. Naštěstí, když jsme pak sledovali, jak se virus šíří do různých zemí, bylo zřejmé, že i přes jeho dopad není tak smrtelný jako ten, o němž jsem psal.
Když jsem si totiž dělal rešerši k Horečce a potřeboval najít způsob, jak v knize nechat zmizet většinu lidstva a nedotknout se infrastruktury, virologové mi řekli, že je velmi nepravděpodobné, aby koronaviry způsobily tolik úmrtí jako v knize. Takže jsem věděl, že můj virus je čistá fikce.
Když jsem si díky onomu francouzskému novináři tuhle svou rešerši připomněl, bylo mi naštěstí jasné, že i když je situace vážná, nenastane nic z toho, co v mém příběhu. Ano, jsou zde určité podobnosti, ale naštěstí ne tak blízké, abych získal špatný pocit z toho, že jsem knihu napsal. Nicméně mě kontaktovala média z různých částí světa a byl jsem celou tou věcí trochu zneužit. Je to holt jeden z případů, kdy fikce předchází realitu, i když v tomto případě je ta podobnost velmi vágní.
Loni v květnu jste řekl, že vaše obavy z pandemie koronaviru pramení především z křehkého stavu společnosti v Jihoafrické republice. Jak to vnímáte nyní?
Stejně jako většinu ran historie i tuhle zdejší společnost překoná. Ale dopad je samozřejmě obrovský. Veškeré důsledky zdaleka ještě nevidíme. Lidé stále přichází o práci a čím dál víc jich žije v chudobě.
Nicméně mám radost právě z toho, jak se naše společnost chová, přestože vláda zdaleka ne všechno zvládá, jak by měla. Potýkáme se s korupcí, mnoho peněz, které měly jít k lidem, bylo ukradeno. Většina obnovených procesů je zpomalená a nedokonalá. Všechno to nějak zvládnout je jedna věc, ale druhá bude vyrovnat se s dlouhodobými ekonomickými a společenskými následky. Obávám se, že zotavení bude pomalejší než v zemích Evropy či v Americe.
V České republice vyšla vaše kniha Poslední lov, v níž opět vystupuje inspektor Benny Griessel. Provází vás už mnoho let. Litoval jste někdy, že jste mu dal do vínku některou z jeho vlastností?
Zaprvé bych chtěl říct, že když jsem ho vymyslel, vůbec mě nenapadlo, že se stane tak důležitým protagonistou mých knih. Jediná věc, kterou jsem možná kdy přehodnocoval, je, že jsem z něj udělal alkoholika. S tím jsou v detektivním žánru spojená určitá klišé.
Hodně policistů pije. I když to není příliš vzdálené od pravdy, protože policejní práce je často tak traumatizující a z těch, kteří ji vykonávají, opravdu mnoho začne pít. Alkoholismus není lidem, kteří se v práci každý den setkávají s vraždami a násilím, neznámý. Nicméně litovat není to správné slovo, protože já nevěděl, že pro mě Benny bude tak důležitý.
Když se začal prosazovat, prostě jsem si musel s tím, jaký je, poradit. Často jsem přemýšlel, co mohu udělat, aby nebyl jen chodící klišé a stal se zajímavější a lidštější. Vlastně to byla zajímavá výzva. A klást si autorské výzvy je pro spisovatele jedna z nejdůležitějších věcí.
Vlastně bych řekl, že s Bennym nemám spojené žádné výčitky. Nechal jsem ho projít mnoha těžkými situacemi. Rozvedl jsem ho, měl starosti s dětmi a jeho nová láska je také neustálá výzva. Ale ničeho nelituji.
Obal knihy
Jak velká je poptávka ze strany vašeho vydavatelství, abyste v úspěšné sérii pokračoval?
Určitě na tom má zájem, protože se zdá, že série se v celém světě prodávají lépe než samostatné příběhy. Stejně tak pociťuji přání ze strany čtenářů. Lidé si někoho oblíbí a chtějí o něm číst znovu. Jsou to tlaky, kterých si jsem vědom. Ale nejsem jimi spoutaný.
Když chci napsat příběh, do kterého se Benny Griessel nehodí, napíšu ho. Víte, psaní knihy je dlouhý proces. Často mi zabere i osmnáct měsíců. Když víte, že na něčem budete pracovat tak dlouho, je pro vás víc než dobré, když pro námět máte dostatek vášně. Musíte chtít vyprávět.
Co vám v poslední době dělá radost a na co se těšíte?
Má žena mi ji dělá neustále. Je umělkyně a také může pracovat z domova. Jsem rád, protože mě těší s ní trávit čas. V poslední době mě potěšilo naše nedávno narozené vnouče, které jsme byli navštívit v Itálii. Stejně tak mi dělají radost všechny naše děti. A dobré jídlo. Rád vařím.
Baví mě dívat se na filmy a číst knihy. Je toho hodně. Vážím si výsady, že si tyto radosti mohu dopřát. Mám štěstí, že mám své čtenáře a vydavatele v celém světě a mohu být spisovatelem na plný úvazek. Doufám, že covid brzy zmizí a budu moct svou ženu vzít do Prahy. Je to nádherné město a ona ho ještě neviděla. Měli jsme v plánu jet loni v říjnu, ale v té době nebylo možné cestovat.
Může se vám hodit na Zboží.cz: