Článek
Když jste psal svůj román, napadlo vás, že by se mohl stát předlohou k filmu?
Když jsem ho psal, nežil jsem ničím jiným. Pracoval jsem na něm šest let a byla to doba hodně těžká, nejen pro mě, ale i pro celou rodinu, protože já žil jenom románem. Divím se, že se se mnou manželka nerozvedla. Moje maminka mi říkala, prosím tě, už mlč, já už o těch estébácích nechci nic slyšet. Otravoval jsem tím všechny kolem sebe.
Ale když to má člověk za sebou, trochu od toho odstoupí a knížka je venku, tak žije jinak. Po deseti letech od vydání románu se díky natáčení teď všechno trochu oživilo. Je to příjemný pocit. Nyní jsem pozorovatel, nemusím tím žít, nemusím mít bezesné noci. Naopak držím palce filmovému štábu, hercům a Davidu Ondříčkovi, aby to dobře zvládli. Jsem moc rád, že u toho můžu být. Dokonce jsem si ve filmu i zahrál. David mi dal malou roli a mně se tím splnil klukovský sen.
Koho hrajete?
Hynka, který se potřebuje dostat přes hranice. A právě Josef Hasil s Vyletou jeho a skupinu dalších lidí převádějí. Přechod sám je dramatický. U hraničního kamene proběhne zásadní dialog mezi Hynkem a Hasilem. Hynek se dozvídá Hasilovu motivaci, to, proč převádí nezištně lidi přes hranice. Je to podle mě důležitý moment celé série. A divák se s ním může ztotožnit, protože má pravdu. Ale nebudu prozrazovat víc.
Kdy jste se vlastně k pravému příběhu Josefa Hasila dostal?
Znal jsem se s Pepíkem Vávrou, synem pana Hasila. Znám jeho dcery, s Mirkou Hasilovou jsem dokonce seděl ve škole v lavici. Viděl jsem, jak se k nim takoví ti kovaní komunisté chovají. K celé rodině. A i pro kluka, který z politiky moc rozum nemá, to bylo nepříjemné a vlastně hrozné. Byli například učitelé, kteří to dávali hodně najevo: podívejte se, díky nám můžou vystudovat... A to jsme byli v páté třídě základní školy.
Jako kluci ze Šumavy jsme si hráli v místech, kde se Josef Hasil ukrýval, kde se odehrávaly přestřelky. Hráli jsme si na Vinnetoua, ale do toho jsme vždycky zakomponovali Krále Šumavy.
Až jako dospělý jsem si uvědomil, že mám před sebou velký příběh. A stačí ho jen uchopit, zajet za lidmi, popovídat si s nimi, zavolat panu Hasilovi do Ameriky, kde žil, a začít to dávat dohromady. Bylo to jako puzzle. Z komunistických archivů se něco dozvíte. Ale ne to, co lidé, na které byly vedeny spisy, prožívali. Bylo to pro mě silné a vlastně úžasné, protože můj život se obohatil. Jsem vděčný, že jsem na tom mohl pracovat, že jsem mohl očistit jméno Josefa Hasila.
Když jste mu volal, chtěl o tom mluvit?
Nejprve se mnou nechtěl mluvit vůbec. I jeho snoubenka Marie Vávrová odmítla. Ta svoje rozhodnutí přehodnotila, teprve když si přečetla román. U pana Hasila jsem měl štěstí, že ho přesvědčil jeho syn Pepík. Pak na to kývl a byly z toho hodiny a hodiny telefonátů a rozhovorů.
Spolupracoval jste i na filmovém scénáři?
Nepsal jsem ho, ale s Michalem Reitlerem (ředitelem vývoje obsahu TV Nova – pozn. red.) a Tomášem Vávrou, který ho psal, a pak s Davidem Ondříčkem, jsme byli v kontaktu a řešili vše společně. Byl jsem konzultant a tím jsem i dodneška.
Na čem pracujete teď?
Na podzim vyjde v Albatrosu poslední díl mojí foglarovské dobrodružné trilogie Tromby, má název Kdo krade sny?. Opět s kongeniálními ilustracemi světově proslulého výtvarníka Jindry Čapka. A také román o Janu Tleskačovi s úžasnými ilustracemi Renaty Wilfling. Ta kreslila i komiks o ztraceném ježku v kleci do nového sešitového vydání Rychlých šípů, ke kterému jsem psal scénář. Renata je uznávanou evropskou kreslířkou. Jsem z její práce nadšený.
Do konce května mi vyjde povídka, útlá knížka, ze šumavského pohraničí. Odehrává se v osmdesátých letech za železnou oponou na Lipensku a je to příběh první lásky a velkého přátelství, vyprávěný z pohledu malého sedmiletého kluka. Naivního pohledu kluka, který nemůže chápat souvislosti. Jmenuje se Jako dech a v malém nákladu vyjde u českobudějovického nakladatelství Pikador Books. David Ondříček byl tak hodný, že mi do knížky napsal pár vět, proč ji číst.
Co byste řekl vy? Proč je důležité ji číst?
Myslím, že je důležité vyprávět takové příběhy, aby se nezapomnělo. Čerpal jsem ze svého dětství a z toho, co jsem na Šumavě sám prožíval. Ale nejedná se o autobiografii, je to fikce. Jen jsem využil toho, co jsem sám poznal a čím jsme jako kluci také žili. Tedy neustálou přítomností pohraničníků, toho, že někam nesmíme, že jsme stále pod kontrolou. Závěr je překvapivý, řekl bych, možná až mysteriózní.
Může se vám hodit na Zboží.cz: