Spisovatel a novinář Milan Tesař: S mobilem máme zvláštní intimní vztah

Před deseti lety jsem se zúčastnil workshopu, který pořádala televize Nova. Každý z nás měl tehdy přinést námět na sitcom. Pokoušel jsem se vymyslet koncept, který by se odehrával na jednom místě, což je pro sitcom výhodné. Napadlo mě, že s mobilem máme všichni takový zvláštní intimní vztah. Neustále ho nosíme u sebe a komunikujeme s ním.

Takže jsem si představil, že telefonní seznam každého mobilu vypadá jako kavárna v čele s barmanem, který obsluhuje uložená čísla. Jejich osud mi až nápadně připomínal lidský život – čísla žijí svůj život, od uložení až do nevratného vymazání.

V kavárně sedí a popíjejí telefonní čísla vašich rodičů, přátel, řemeslníků i zemřelých blízkých, u nichž nikdy nenajdete sílu je vymazat. A všichni spolu musí vyjít v jediné místnosti, kde hovory znějí o síle nádražního hlášení, takže o sobě všichni všechno vědí. To mi přišlo jako dobrý základ pro komické situace.

Kromě toho, že dost pijí, je jejich oblíbeným koníčkem pomlouvání majitele mobilu a kibicování jeho života. Dělají to beztrestně, protože jejich bůh, který si je ukládá i maže a rozhoduje tak o jejich životě a smrti, mezi nimi není. Vždyť kdo z nás by si ukládal vlastní telefonní číslo.

Nebyl. Nicméně mi to dál vrtalo hlavou a napadaly mě další situace. Uvědomil jsem si, že atmosféra každé kavárny bude úplně jiná podle toho, komu telefon patří. Nejdříve jsem si myslel, že by se děj odehrával jen v telefonu, ale nakonec jsem se rozhodl prostřihávat scény z kavárny s životem za displejem čili v reálném životě majitele mobilu.

V povídkách jsou vždy přítomny dvě příběhové roviny. Ještě před rokem jsme s režisérem Tomášem Mašínem plánovali, že bychom celý koncept filmově zpracovali. Pro jednu z povídek jsem tehdy napsal scénář. Nicméně vzápětí se ukázalo, že by to bylo příliš obtížně zpracovatelné. Každá epizoda by vyžadovala nový herecký ansámbl. Kromě barmana Červeného, přirozeně.

Nakonec jsem se tedy tak trochu z donucení rozhodl napsat povídkovou knížku, kdy se každá povídka odehrává v jiném telefonu. Jeden rok jsem knihu napsal, druhý rok jsem ji upravoval.

Inspirace přicházela v podstatě sama. Nejprve jsem si představil majitele telefonu, zvážil jsem, jaká čísla by mohl mít podle věku či profese uložená, načež jsem pustil fantazii na špacír. Například jsem si představil situaci, kdy si muž koupí nový mobil a do kavárny Kontakty si uloží číslo na svou manželku a vzápětí si uloží číslo na milenku. Co tam spolu budou tyto dvě postavy dělat? O čem si budou povídat? Těch příkladů je samozřejmě víc.

Mně ta čísla připomínala nás, Čechy. Dívají se úzkým průzorem displeje nahoru do reálného světa a mají pocit, tak jako my v té naší malé zemi, že viděli všechno. Není to pravda. Mají jen omezený výhled. A taky se čísla často jako my vymlouvají na to, že jsou pouhými svědky života majitele mobilu a nemohou mu pomoci.

Osobní vztah mám hned k první povídce Čas na změnu, jelikož hlavní postavou je osmiletý Tonda. Můj syn se jmenuje stejně a já si při psaní vzpomněl na situaci, kdy také dostal první mobil z druhé ruky, Nokii 3310, a společně jsme vybírali to nejlepší zvonění.

Velice pasivní. Nejsem technický typ. Dlouho jsem nevlastnil chytrý telefon, protože jsem to měl za snobskou kratochvíli. Navíc jsem nikdy nepochopil, jak telefon funguje. Jak je možné, že se člověk dovolá do celého světa, když je uvnitř jenom plochá baterka? Možná právě technická neznalost mi dovolila představit si neuvěřitelné věci.

To je dobrá otázka. Obecné pravidlo je, že když je člověk novinář, těžko se mu přeskakuje do kategorie spisovatel. Já jsem s fantazií pořád v kontaktu, neustále mě něco napadá. Podílím se na tvorbě Zeleného Raoula, což je také fikce. Nejsem datový novinář tělem i duší. Samozřejmě, na novinařině je hezká zpětná vazba, která je okamžitá. Lidi vám ihned vynadají, pokud se jim něco nelíbí, nebo naopak vám poděkují.

Při vydání knihy je to jiné. Volané číslo existuje jsem vydal v květnu a pořád se kamarádů s ostychem ptám, jestli už to četli, protože si s nimi o tom chci popovídat. Nicméně všichni tvrdí, že budou mít čas číst až o dovolené. Ale stálo to za to. Psaní beletrie je pro mě odskočení do zahrady, v níž je možné všechno. A to se mi velice líbí.

Mám nápad, který promýšlím. Bude se jednat o detektivní příběh, do kterého se vejde Antonín Dvořák, notorický gambler, hollywoodský scenárista akčních filmů i ukradené violoncello. Celé je to o tom, že věci by se měly dokončovat. Ale zatím je to v plenkách.

Může se vám hodit na Zboží.cz: