Článek
Čím vás dostalo Rusko, že se tam stále vracíte?
Ještě rád jezdím do Vietnamu. Obě země mají různou genezi, asi je za tím skoro až dětská touha po dobrodružství. Nějakou chvilku mi to nadšení vydrželo, a když částečně vyprchalo, stala se z toho práce, ale ne ve smyslu fušky nebo dřiny, nýbrž rozdělaného díla. Nejsem velký fabulátor, ke mně jádra vyprávění vždycky odněkud přijdou a v těch zemích máte spoustu historek přímo před očima. Navíc jsem si tam časem udělal přátele.
Jaká další místa byste chtěl objevit?
Kdybych žil tisíc let, prozkoumal bych destinací víc. Jelikož to možné není a pořádná práce zabere hrozně času, myslím si, že jsem Rusko ani Vietnam ještě celé nevyčerpal. Však víte, jak to probíhá. Když někam přijedete poprvé, všechno je exotika, což je fajn. Časem ale zjistíte, že vidíte jen povrch, a když se začnete trochu dostávat pod kůži, uplyne dvacet let a najednou máte pocit, že jste možná zase na začátku.
Vyvedlo vás v cizích krajích něco z rovnováhy?
Nejprve jsem se vyvedl já sám. První návštěva byla pro mě otřes, fakt jsem se nudil, i když to bylo šílené a exotické. Postupně jsem začal chápat, že dobrodružství nebo to, co mě zajímá, si tam musím obstarat sám, že na tom musím pracovat...
...jako na dobrém vztahu.
Přesně. Nemůžu čekat, že mi příběh přiletí jak pečení holubi do pusy. Ocitl jsem se v nějakém světě a čekal jsem, že se bude něco dít. A ono se nic dít nezačalo. Takže první pocit byl, že se mi to takhle nelíbí a že už tam nepojedu.
Časem jste si tu zemi začal „ochočovat“. Nebo ona vás?
Spíš jsem ji začal studovat. Je to stejné jako u každé činnosti, když se začnete k něčemu začátečnicky přibližovat, nejprve vás to nijak neodměňuje a poznáváte, jak děsná dřina to navíc je. Nejhorší pocit u psaní je, že si člověk není jistý, jestli to celé nedělá jen pro sebe, jestli to v nějakém aspektu může vůbec někoho oslovit.
Míváte tyhle pocity často?
Na začátku určitě, protože ambice bývá jasná – chcete být originální a svůj, ale na druhou stranu nevíte, jestli ve svém snažení nejste úplně out. Různá ocenění jsou proto dobrá v tom, že v mezích konvence společnosti, v níž žijete, out asi nejste. Zatím nechci být poustevník a je pro mě důležité, že moje knihy někdo čte. S tímhle vědomím se tvoří líp, ale práci to neulehčí. Teď nic nepíšu, tak se mi to kecá.
Na čem pracujete?
Učím na FAMU a natáčím film, ale možná, jak začnu zase psát, se ta úzkost vrátí. Během natáčení na ni není čas, tam jste mezi lidmi a furt to luftuje, ale jak je člověk doma a kysne u počítače pátý den, je v tom jenom sám.
