Článek
V podzemí děkanského kostela Nanebevzetí Panny Marie se nachází zajímavý výstavní prostor. Rozlehlý interiér, zahalený do pošmourného šerosvitu, evokuje ideu, že se setkává s něčím neobyčejným, magickým. Už jen fakt, že gotická stavba byla v roce 1975 přesunuta po kolejích o 841 metrů a 10 centimetrů kvůli těžbě uhlí, dává místu punc neobvyklosti.
Ředitel a organizátor výstavy Petr Svoboda využil prostorové rozlehlosti téměř dokonale. V jeho pojetí zaujmou především dva artefakty. Především obří dřevěná socha ženy s parametry Věstonické venuše od Fritze Böhmeho nazvaná Žena s pokrčenou paží. Figura působí opravdu impozantně a vážně, navzdory tomu, že je zcela obnažená.
Hned vedle je obrovské plátno T. M. Rotschönberga Měsíc a bouře III. Doslova z něj vystupují modrá, žlutá, červená i rudá barva a atakuje naši pozornost. Chagallovsky pojaté téma v sobě snoubí potemnělou snivost a latentní tajemství.
Sochař Volker Beier vychází jednak z antického odkazu, který je patrný především u jeho bust. Ženský akt nazvaný Ležící má kořeny spíše v tvorbě sochařů přelomu devatenáctého a dvacátého století. Kyprá dáma jako by vyrůstala z kamenného podstavce a dávala okolnímu světu na odiv své kypré vnady. U této sochy si podává ruce tvarový kubismus s výrazovým expresionismem.
Výrazná je malířská tvorba Detlefa Lieffertze, který umělecky čerpá z halucinogenního surrealistického vizionářství a popartového výrazového eklekticismu.
Ralf Siebenborn zase přichází s moderním řešením v oblasti sochařství. Jeho Leviatan představuje industriální řešení tvarové tajenky. Železné a ocelové pruty trčící do prostoru symbolizují rozpínavost a zvolený materiál zase chladnou uzavřenost.
Už při letmé procházce mezi vystavenými díly je patrné, že současné umění v Sasku není anachronické, neboť reaguje na všechny umělecké trendy a vlivy. Neulpívá na jedné výtvarné platformě, ale charakterizuje je především stylová pestrost a řemeslní mnohotvárnost.