Článek
Proč jste se dala na interpretaci staré hudby? Čím vás okouzlila?
Mě vůbec nenapadlo, že se budu staré hudbě tolik věnovat, nebyl to záměr. Jak to tak bývá, některé dveře se v jistém věku otevřou a jiné ne. A mně se otevřely dveře do světa staré hudby v předposledním ročníku na konzervatoři. Těsně po revoluci se naše škola na chvíli stala ostrůvkem svobody a otevřených dveří do světa. Přijížděli k nám lektoři z ciziny, a právě jeden takový, tenorista James Griffett, si mě po takovém setkání vybral a připravil na soutěž do Velké Británie. Objevil u mě talent pro obor, který byl u nás v plenkách, a upozornil mě na něj.
Takže doma v době puberty se neozývaly popové hity? Co si náctiletá Gábina zpívala?
Já jsem skutečně s popovou hudbou nebyla moc konfrontována, vyrůstali jsme na stanici Vltava, nenásilně. Pamatuji si na ranní rituál, když nás maminka každé ráno budila do školy. Zapnula potichounku rádio, udělala snídani a potom nás šla jemně probudit. Každé ráno jsem vstávala do něžných tónů klasické hudby a spolu se vzpomínkou na provoněnou kuchyni to na mně zanechalo blahodárné stopy. V pubertě jsem se naučila na kytaru a založila si zpěvník táborových písní. Přes všechny odrhovačky jsem se propracovala až k písním bratří Ebenů. A ty mě bavily.
Vystudovala jste Pražskou konzervatoř, teorii a provozovací praxi staré hudby na Masarykově univerzitě a historickou interpretaci na JAMU. Nelákala vás spíš teorie?
Zpěvák je trochu jako sportovec, má své biologické hodiny, a když je nectí, utíká mu čas. Já jsem šla hned do praxe, zpěvem jsem se živila už na konzervatoři. Potřebovala jsem se dobře naučit řemeslo. Ale studium v cizině, a právě v tom oboru, do kterého jsem vstupovala, mě moc lákalo. Už proto, že v Čechách bylo studium staré hudby nedostupné, obor zde neexistoval.
Ve dvaceti jsem dostala stipendium na letní školu staré hudby v jižní Anglii, byla jsem jako houba, všechno nasávala, vstřebávala, učila se. Touhy o zahraničním studiu jsem završila přijetím na Royal Academy of Music, dokonce na postgraduální studium. Jenže jsme ještě nebyli v Evropské unii, a školné se proto vyšplhalo do astronomických výšek. Chvíli jsem tam jezdila na soukromé hodiny, směla jsem chodit na přednášky, bydlela u známých. Vydržela jsem to asi půl roku a pak to vzdala.
Ke studiu těch vysokých škol, které jste jmenovala, jsem se dostala, až když šlo nejmladší dítě do první třídy.
Patříte mezi uznávané sopranistky v tomto oboru, máte za sebou koncertování téměř po celé Evropě, v Izraeli, Libanonu či Japonsku. Kde je publikum nejvnímavější?
Záleží na temperamentu, ve Španělsku lidé reagují jinak než v Japonsku. Liší se projevem nadšení nebo ponoru do hudby, což nevypovídá o kvalitě jejich prožitku, ten se liší pouze formálně. Záleží také při jaké příležitosti, pro koho konkrétně hrajete, zpíváte. Jinak reaguje publikum, které vás zná, chodí na koncerty, je vzdělané. Jinak náhodní turisté, obyvatelé malých obcí, lidé, kteří se s něčím podobným setkají poprvé v životě. Záleží hodně na pořadateli, kam vás pozve, pro koho koncert uspořádá.
Abych byla konkrétní, nejlépe jsem se snad cítila v Libanonu, tam jako bych našla kus své přirozené povahy, byla tam všudypřítomná.
A co papež Jan Pavel II. nebo Jeho Svatost dalajláma, kterým jste také zpívala, jací byli posluchači?
Neuvěřitelní! Nesoudili, nehodnotili, jen byli. V hlubokém klidu, bdělé pozornosti, s jiskrou v oku. Zpívala jsem jim při dvou různých slavnostních příležitostech. V prvním případě v Praze na Letné, v druhém v jihoněmeckém lázeňském městě Baden-Badenu. Obojí to bylo tak dávno a má role při těchto mega akcích byla zcela zapomenutelná, ale oči dvou duchovních veličin pro mě zapomenutelné nebyly, vidím je stále. Fascinující a inspirativní.
Sopranistka Gabriela Eibenová
Vytvořila jste několik titulních rolí v barokních operách u nás i v zahraničí. Která postava patří k vašim nejoblíbenějším?
Mám ráda Purcellovu operu Dido a Aeneas. Účinkovala jsem v několika jejích inscenacích a postupně vystřídala všechny ženské role. V Kolíně nad Rýnem jsem zpívala čarodějnici, v Brně a Plzni první dámu, v Praze jsem si k tomu přibrala ještě druhou dámu a na zájezdu ve Švýcarsku jsem si zazpívala Dido, hlavní roli. Anglický barokní skladatel Henry Purcell mě baví, je jedinečný, jeho hudbu poznáte hned po několika taktech. Mám ráda autory s jasným otiskem, nenapodobitelné. Takový je i náš Jan Dismas Zelenka, kterého mám nejraději.
S manželem, varhaníkem a dirigentem Adamem Viktorou, jste založili před více než 20 lety vokálně–instrumentální soubor Ensemble Inégal. Jaké má složení?
Velmi různé. Máme pevné jádro, ale spíše je to okruh hudebníků a zpěváků, se kterými už roky spolupracujeme a tvoříme dobrý tým. Stará hudba má to kouzlo, že nástrojové obsazení v téže skladbě je mnohdy velmi variabilní.
Můžete si počet hráčů nafukovat i redukovat, hrát si s barvami, plánovat přesně podle akustiky a velikosti prostoru, což nelze vždy a všude, někde je to striktně určeno. Můžeme hrát ve čtyřech, ve dvanácti, ale také v padesáti lidech.
Festival Rosa Bohemica, jehož jste zakladatelkou a organizátorkou. láká na hudbu v místech protknutých historií ve středních Čechách, v Ústeckém a Jihočeském kraji. Oč jde?
Festival jsem založila v době covidové, kdy nebylo co dělat. Myslím tím výkonné umělce. Když žijete rozlítaný život jako my doposud, je těžké se zklidnit a sedět doma.
Ze začátku to bylo ohromující, jaro překrásné, pohromadě celá rodina. Poprvé jsem si vyzkoušela home schooling, o kterém jsem malinko pro třetí dítě uvažovala, v klidu jsem si dopsala diplomku a připravila se na státnice. Udělala si pořádek v domácnosti a trochu i v životě. Na to mi těch pár jarních měsíců stačilo.
Když přišla uzávěra na podzim 2020, navíc zákaz zpěvu, něco ve mně se vzbouřilo. Manipulace strachem, úzkost, omezení, viděla jsem, že společností se začíná plíživě šířit cosi nezdravého. Tak jsem si řekla, že vyšlu do světa signál, že hudba léčí, stmeluje, posiluje. Že setkávání a sdílení je inspirativní, ozdravné a nabíjející. Připravila jsem festival živého umění, kde se snoubí architektura s hudbou.
Můžete čtenáře upozornit na nějakou lahůdku?
Všechno jsou to lahůdky! A všechno je tak výjimečné, specifické, ušité na míru tomu místu, kde se hraje, že je dobré zažít to na vlastní kůži. Dva programy z loňského roku se mi líbí tak moc, že došlo k opakování i letos. Jedná se o Stopy folklóru v barokní hudbě (13. 8. Pátek nad Ohří, 11. 11. Roztoky u Prahy) a Misterios del Amor (29. 10. Nové Strašecí).
Nejste jen špičkovou interpretkou, ale především maminkou tří dětí. Slyšela jsem, že všechny se vydaly v uměleckých stopách rodičů.
Umělecké vlohy mají všichni, ale jestli se vydají v našich stopách, na to je příliš brzy. Narodily se do jiné doby, formují je jiné dějinné události než nás, čelí jiným výzvám. Pro co se ve svém životě rozhodnou, je pouze na nich. Vzdělání jsme se jim snažili poskytnout komplexní. Ale prozradím, že jedno z mých dětí bude hrát na violoncello v rámci doprovodného programu v Panenském Týnci.