Článek
Soňa Červená to dokázala. Jako by se jí věk ani nedotýkal. Osobně si myslím, že měla smlouvu se smrtí. Sama ji totiž několikrát mistrně ztvárnila, a tak si spolu nejspíš vytvořily zvláštní, oboustranného respektu plné pouto.
Miluju její nahrávku kantáty Bohuslava Martinů Kytice, v jejíž části nazvané Člověk a smrt nazpívala v roce 1961 svým temným hlasovým témbrem altové sólo vypravěčky i smrti: „Střelila ho smrti střelou přeukrutnou. A píchla ho v srdce převelice těžce.“
Ať se její postavy jmenovaly Carmen, Herodias, Klytaimnestra, Azucena, Ulrika, Elina Makropulos, Fatum, či Čas, vždy se jakýmsi temným způsobem dotýkaly smrti. Měla s ní osobní zkušenost z osudů svých blízkých. Ale zatímco její tragiku prožívala na jevišti, v civilu byla plná života.
Žila ho s dychtivostí člověka, jemuž nestojí za to ohlížet se zpět. „Nerada se dívám dozadu, raději dopředu a na projekty, které mě čekají. Láká mě všechno nové. Každý večer jsem někde. Jsem takový tažný pták,“ tvrdila o sobě.
Potkávaly jsme se na koncertech, na divadelních premiérách, jež sledovala s pozorným zájmem, i v soukromí. Ráda si o svých zážitcích povídala, živelně, s emocí v hlase, s radostí, byl-li to zážitek, který naplnil její očekávání. Neubírala si roky, a přece působila mladě, protože se tak cítila. Tělo ji zrazovalo, ale duch nikoli. Měla ráda společnost mladých lidí a zajímala se o vše nové.
Nezapomenu na premiéru jejího recitálu Zpívá a vypráví Soňa Červená v únoru 2019 v pražském Divadle Ungelt. Když na jeviště vstupovala křehká paní, opírající se o ruku klavíristy Karla Košárka, mnohý z diváků zapochyboval, zda je ve třiadevadesáti letech schopna zvládnout dvouhodinový večer.
O pár minut později už publikum bez dechu sledovalo tutéž paní, jak zpívá, recituje, volá, temperamentně gestikuluje, směje se a tančí (ano, tančí!) v Martinů Kuchyňské revui a poté v dalších a dalších číslech a písních, přičemž z každé dokázala udělat malou událost.
Ráda se smála. Naplno a nakažlivě, svým nezaměnitelným altovým hlasem. Je dobře, že její smích zachytil Jan Hřebejk ve filmu Pupendo, kde její kunsthistorička Frau König propukne v nezadržitelný smích při pohledu na prdelózní kasičky v ateliéru sochaře Bedřicha Máry.
Ten smích tu bude znít pořád, stejně jako její sugestivní hlas v řadě nahrávek. Soňa Červená byla nikoli jen podle čestného titulu, ale celým svým životem i tvorbou Dámou české kultury. A jen Dáma dokáže žít i odejít s grácií.
Může se vám hodit na Zboží.cz: Stýskání zakázáno - Soňa Červená [2CDmp3], Stýskání zažehnáno - Soňa Červená
