„Šok, radost, nečekaná odměna,“ komentují Češi své nominace na filmového Oscara

„Pořád se z toho nemůžu vzpamatovat. Když jsem se nominaci dozvěděla, to byl obrovský šok a strašná radost,“ komentuje své pocity Linda Eisenhamerová, která se ve filmu starala o masky.

„Je to překvápko a nečekaná odměna. Nedělám tu práci kvůli tomu, ale mám z nominace radost,“ říká druhý český zástupce navržený na Ceny americké Akademie filmového umění a věd Kamil Jafar. Jeho doménou jsou zase speciální efekty.

Vedle nich se do nominací dostal také Viktor Müller za vizuální efekty a Viktor Prášil za zvuk.

„Můj otec dělal celý život produkčního, ještě za Barrandova, a moje maminka je kostymérka. Já jsem v podstatě vyrůstala na place. Viděla jsem, co a jak tam kdo dělá a vždycky mě fascinovali maskéři. Tak asi proto jsem se pak rozhodla, že se maskám taky budu věnovat,“ vypráví nám Linda Eisenhamerová, jak se k oboru dostala.

Z projektů, na nichž se podílela, vyjmenovává třeba francouzsko-britsko-český film Edith Piaf nebo drama Oliver Twist, u kterého si Eisenhamerová pochvalovala spolupráci s režisérem Romanem Polanským. A do třetice zmiňuje třeba historický snímek Anthropoid, za nějž byla nominovaná na Českého lva.

„Já tuhle práci miluju, ale myslím, že není pro každého. Je velmi časově náročná, není to jen o tom, že člověk ráno přijde do práce. Je za tím celá příprava, kdy si musíte rozpracovat scénář a promyslet si každou postavu – co a jak jí nalíčit, jaké by měla mít vlasy, jaké jizvy, jestli použít paruku, vousy a tak dále,“ říká Eisenhamerová.

„Člověk nad přípravou stráví daleko víc času než potom na samotném natáčení,“ prozrazuje, jak to chodí. Na západní frontě klid si prý od maskérů vyžádal dvouměsíční přípravy pod vedením Heike Merker, která je na Oscara nominovaná spolu s Lindou Eisenhamerovou.

Jak pracovní den maskérů vypadal? Třeba takto: „Ráno přijde herec krásně vyspinkaný z hotelu, sedne si k nám do židle a my se z něj snažíme udělat unaveného vojáka, který tráví několik dlouhých měsíců v zákopech,“ vypráví nám v křesle v maskérně Novinek.

„My líčíme, přidáváme jizvy, kruhy pod očima, nakonec špínu v podobě bahna, což je líčidlo, není to skutečné bahno. Když ho bylo potřeba víc, použili jsme i to opravdové.“

Ale tím jejich práce nekončila. „Potom s hercem odcházíme na plac, kde se o něj celý den staráme. Musíme dávat pozor, aby všechno navazovalo podle scénáře, třeba aby po výbuchu měl správně udělanou jizvu na správné straně obličeje. A když se v příběhu objeví třeba o týden později, aby tu jizvu pořád měl, ale o něco starší,“ popisuje.

A ukazuje nám také řadu fotek a videí, které na místech natáčení pořídila na mobil. Třeba vojáky na improvizovaném nemocničním lůžku, pokryté krví a spáleninami, které působí velmi reálně. Až nám při bližším pohledu naskakuje husí kůže, i když víme, že jde „jen“ o make-up.

Připravovali také figuríny suplující padlé muže. I ty vyhlížejí realisticky, některé jdou jen stěží rozeznat od těch živých.

„Největší výzvou na tomto projektu bylo asi to, že jsme museli opustit veškerý komfort teplých maskéren a studií a v zimě obléknout dva tři kabáty, holínky a vyrazit do zákopů. Nebát se toho, že budeme mrznout a že to bude těžké, protože brodit se po kolena v bahně celý den, to chce fyzičku,“ odpovídá na otázku, co bylo na tomto projektu z jejího pohledu nejtěžší. Vše navíc musela zvládnout s těhotenským bříškem.

A i kdyby nakonec cenu nezískala, už nominaci samotnou vnímá jako pomyslný vrchol profesní kariéry. „Jsem šťastná, že jsem ho dosáhla. Je to něco, co se opravdu nestává každý den.“

Kamil Jafar se „v branži“ pohybuje od roku 1998. Vždycky ho prý bavily obory jako mechanika, elektronika či chemie. Práce pro filmové, televizní či reklamní produkce všechny jeho zájmy propojila. Zúročil je třeba ve snímcích Hellboy, Van Helsing nebo Ledová archa.

„To, co já dělám, tomu se říká speciální efekty. Je to praktické tvoření efektů v reálu, není to tvoření v počítači,“ vysvětluje nám Jafar v dílně v pražských Letňanech, kam jsme se za ním s kamerou vydali. V bývalé autodílně plné součástek, nářadí a různého materiálu zrovna s týmem pracuje na kulisách nového projektu – sci-fi seriálu pro AppleTV.

Jeden projekt často hned střídá druhý, a jak sám říká, práce si bere hodně jeho času a jinde už mu nezbývá. „Je to vždycky něco za něco,“ dodává s tím, že by mohl pracovně trochu povolit a nemusel „být u všeho“.

„Pro Na západní frontě klid jsme vytvářeli kouře, tedy atmosférické efekty, nebo kropení, aby tam bylo náležité bahno. Příroda nám s tím dost pomáhala, občas zapršelo takovým způsobem, že se musela voda odčerpávat, byly tam takové louže, že by jimi neprošel ani štáb. Dál jsme dělali výbuchy, pyrotechniku nebo rozstřílení různých věcí,“ popisuje, co vše bylo v kompetenci týmu speciálních efektů.

Do seznamu můžeme doplnit ještě práci s ohněm nebo umělým sněhem. „Bohužel se na něm nedá moc lyžovat, nejezdí to na něm moc dobře,“ směje se.

I on nám ukazuje pár videí z terénu v Milovicích, kde na ploše několika hektarů vzniklo bitevní pole se zákopy. Prohlížíme si hlavně záběry výbuchů či zlověstného plamenometu – zkoušku nanečisto i filmovou scénu se zapálením vojáků-kaskadérů.

„My jsme si vždycky nastudovali scénář a prošli si s režisérem storyboardy (grafické plány jednotlivých scén - pozn. red.), kde jsou scény namalované, obrázek po obrázku, jak by měly vypadat,“ popisuje. Místa výbuchů si obhlíželi předem a plánovali je, zároveň spolupracovali i s kolegy z vizuálních efektů, kteří jim říkali, co přesně potřebují připravit.

A práce to podle něj nebyla vždy jednoduchá – scény byly mnohdy komplikované, záběry dlouhé, navíc s mnoha herci a komparzisty na place.

„Oni vám třeba řeknou: tento voják, co nese dvě bedýnky, doběhne sem, a tady chceme výbuch. Řeknete si: dobře, paráda, přesně si nastavíte lajnu a víte, který člověk to je. Ale když se jede akce, máte tam najednou dvě stě vojáků navíc a hledejte pak mezi nimi toho, který má dvě bedýnky, a kontrolujte, jestli je na tom správném místě…“ popisuje třeba jednu z komplikovanějších scén.

Jindy zase musel běhat v předstihu před herci od zákopu k zákopu a odpalovat přesně na čas výbuchy. „A když takhle běžíte podesáté a brodíte se bahnem, tak jen přemýšlíte, kdy zakopnete a uděláte chybu. To bylo opravdu náročné, naštěstí takových dnů tam nebylo zas tak moc.“

Připomíná ale, že nominace nepatří jen jemu, nýbrž celému týmu, se kterým tehdy spolupracoval, tvořilo ho zhruba patnáct lidí. „V březnu se chystáme na vyhlašování do Los Angeles. Máme nějaká očekávání, ale uvidíme, jak to dopadne. Těšíme se, je skvělé, že se to povedlo,“ uzavírá Kamil Jafar.