Článek
Zvláště v posledních větách je totiž Keller literárním prasynovcem vídeňského ironika Petera Altenberga, kousavý vtipálek, jehož smích je jedinou zbraní proti sobectví a blbosti takzvaných elit.
Skoro se zdá – při četbě tohoto svérázného deníku – jako by považoval za svůj hlavní úkol odhalovat právě lidmi volenou, ale čím dál méně odpovědnou společenskou vrstvu, která především zavinila tak rozšířenou a umrtvující frustraci z posledních dvaceti let.
Dějiny jsou hřbitovem elit
A při pohledu na bratrstvo zlobbovaných politických špiček ve stranických sekretariátech a v malostranských parlamentních budovách se utěšuje: podle italského sociologa Vilfreda Pareta nejsou dějiny ničím jiným než hřbitovem elit, které se zkompletovaly a uzavřely.
Ke kellerovské ironii patří i to, že s liberály, jejichž božskou prozřetelností je volná ruka trhu, polemizuje nejraději v duchu a za pomoci svého milovaného Alexise de Tocqueville, klasika liberalismu.
Kupodivu však Keller tento desetiletý výběr vydává, protože nahlíží české bahno optimisticky – pokud ovšem jako společenství budeme schopni nenaletět nacionalistické strategii, která například jen v kuponové privatizaci způsobila stamiliardové ztráty. Jak? Odmítnout budování prosperity, rozvoj demokracie i ochranu suverenity počesku.
Jan Keller: Teď, když máme, co jsme chtěli
Jan Keller: Teď, když máme, co jsme chtěli Earth Save, 174 stran
