Článek
Parta obyčejných kluků, která ve společnosti tuší cosi shnilého, se rozhodne, že by mohla svou frustraci ze života v pomalu zahnívajícím socialismu proměnit tvůrčím způsobem v něco víc. “Něco sdělit, třeba jen jděte do prdele,” mudrují v garáži začínající pankáči.
Pod vlivem desek pašovaných různými slizkými překupníky a prodávaných v podchodech propadnou britskému punku. Miki (Patrik Děrgel) pochází z relativně spořádaných poměrů, zato provokatér Dejvid (Lukáš Reichl) už v očích socialistických soudružek roste pro kriminál. K sestavě se připojí i nesmělý „Inža“ (Oliver Cox).
Mírně se bouří proti rodičům, ale hlavně je jim zle z šedých ulic, šedých lidí a přetvářky. Touží po západním světě a po muzice. Zákonitě pak musí dojít ke konfliktům se socialistickým řádem, třeba ve formě pobouření hasičů na bále.
Ve vypjaté době nelegálních koncertů, zákazů podezřelých „hašišáků“ a vyhazování z hospod se Miki nestačí dost věnovat ani své hodné holce Pavle a vztah se jim rozpadá - nebyla až tak „punková“, jak si asi myslel.
Postavy mladých i rodičů se chovají realisticky a dialogy mají hlavu a patu. Ani herci nehrají špatně. Příběh o generační vzpouře se ovšem vyvíjí očekávatelně a není tak dokonale strhující, jak by mohl být. Některé scény mírně vyčnívají svou přebytečností a hlavně jsme podobných příběhů viděli hodně a tento nepřinesl žádný tak zásadní silný nápad, aby ostatní upadly v zapomnění.
Nenabízí velké drama. Postavy „punkerů“ nevyvolávají prudké emoce, protože jejich konflikty s establishmentem jsou krotké. Jednou se poperou se soudruhy v sokolovně a ukradnou babičce stříbrné lžičky. To je všechno. Scénáři docela chybí silnější politický kontext, ale není ho kam vepsat, protože tihle punkeři zase tak moc neriskují a komunističtí fízlové si jich nevšímají.
Základní poselství filmu je ale určitě platné. Don´t Stop není hloupý film, berme ho jako čestný pokus o další variaci na téma vyrovnávání se s dospíváním za socialismu. V české produkci vlastně patří k mírnému nadprůměru.