Článek
Váš Žralok na závodišti v Chuchli působí, jako by byl z 3D tiskárny, ale není. Co je na něm zvláštního?
Na té soše není zvláštní téma, ale materiál. Je vytvořena z deset milimetrů tlustých plechů nerezové oceli. Socha opravdu čerpá z technologie 3D tiskáren, ale o tisk nejde. Tak velké tiskárny zatím k dispozici nejsou. Nerezová ocel je velmi nepoddajný materiál a já ji chtěl proměnit v materiál tvárný.
Proč jste zvolil právě ocel?
Protože je to nový kov. Bronz je nádherný, ale nese v sobě minulost. Člověk si při pohledu na něj vzpomene na antiku. Nerezová ocel je neuchopitelný materiál bez minulosti, s velkou pevností a odolností v čase.
Zvířecí motivy jsou ve vaší tvorbě časté. Máte rád zoo?
To ani ne, ale ke zvířatům mám blízko. Mám rád zvířata v jejich volném a přirozenému prostoru. Nejsem pejskař ani kočičkář. Líbí se mi zvířata, která nemají jména a žijí nezávisle na lidech. Jezdil jsem docela dlouho na koni, ale ani ke koním jsem nepřilnul přes jejich jména, mám je rád jako krásná zvířata.
U zvířecích témat mi nejde o zoologickou přesnost, ale o archetypy. Když jsem dělal smečku sedmi zvířat, vytvořil jsem si podobu kočkovité šelmy spojením několika ikonických koček – levharta, jaguára, pumy a lva. Nešlo tedy o konkrétní druh, ale o paměťový obraz šelmy, který máme uložený odpradávna v mozku.
Čím je pro vás žralok?
Beru ho jako symbol krásného designu, fyzické dokonalosti. Žralok moc chytrý není, a přesto díky svým vlastnostem, které za miliony let vývoje získal, dokáže přesvědčivě konkurovat mnoha mořským živočichům. Ani můj žralok však není konkrétním druhem, je poskládán z několika nejvýraznějších druhů.
Stejně třeba jako hejno devíti dravých ptáků, které jsem také vytvořil. Vyšel jsem z orlů, ale i když jde o dravce, kteří létají, usadil jsem je na zem.
Ve vaší figurální tvorbě jsou známé postavy s dlouhými končetinami. Co měly vyjadřovat?
No, to by mě taky zajímalo. Nejdřív jsem udělal první figuru s protaženýma rukama, a pak jsem teprve hledal, co znamená. Začalo to praktickým záměrem vytvořit mužskou postavu, která nebude mít podstavec, a přitom bude stát nohama na zemi. Napadlo mě trochu si pomoci surrealisticky a protáhnout figuře ruce až na zem. Mužskou postavu jsem tak stabilizoval a uzemnil. Dá se to vnímat různě. V Německu psali, že to jsou bosé postavy zakořeněné rukama do země. Já je nazval Hráči, protože prodloužené ruce jsem vnímal dynamicky jako nějaké pálky.
Mužská energie, dynamika a stabilita jsou témata jeho soch nazvaných Hráči.
Vaše počátky jsou spjaté s uměleckou skupinou Tvrdohlaví, která se zformovala v roce 1987. Jste však spíš solitér. Co vám působení ve skupině dalo?
O tom se dohadujeme doteď, co vlastně bylo tím motivem, že jsme se dali dohromady. Já jsem přesvědčen o tom, že šlo o provokaci podloženou blízkostí, proto taky skupina vznikla tak rychle, během jednoho roku. Další členy jsme nepřibírali.
Šlo nám hodně o odezvu ve společnosti, stále sevřené zákazy. V té době platil zákaz sdružování se mimo oficiální struktury, a my to porušili. Byli jsme drzí, ale následky na nás nedopadly jako na generaci před námi. Režim už neměl sílu.
Zvláštní bylo, kolik individualit se ve skupině sešlo.
Hlavní díl na tom měli malíři Jiří David a Stanislav Diviš, kteří pořádali nezávislé výstavy nazvané Konfrontace a na základě nich nás postupně oslovili a přesvědčili. Silných individualit bylo víc. Nechtěli jsme ale ohrožovat kolegy, kteří ještě neskončili studia, protože jsme dopředu netušili, jakou naše aktivity budou mít odezvu a jaké budou případné represe.
Váš nejnovější počin je objekt umístěný v Praze na Kulatém náměstí. Mohl byste jej přiblížit?
Jde o sochu vesmírného balvanu. Nazval jsem ji Asteroid. Patří do řady ocelových soch, na kterých už několik let pracuji. První byl právě Žralok, který vznikl před třemi roky, dva roky byl v Německu, a potom jsme ho zapůjčili na závodiště do Chuchle. Mluvím v množném čísle, protože je to aktivita moje a pana Kaspera, který má továrnu v Trutnově. Ta se zabývá kovovýrobou. Socha Asteroid byla dokončena letos.
Dohodl jsem se s vedením radnice na zápůjčce sochy a jejím umístění na Kulaťáku. Měla obyvatele překvapit, a tak jsme ji instalovali ve tři hodiny ráno a neoznačili ji žádnou tabulkou s názvem a jménem autora. Předpokládalo se, že se náhodní ranní chodci začnou zajímat, o co jde. Vše ale dopadlo jinak. Lidi chodili kolem a dělali jakoby nic.
Máte pro to své vysvětlení?
Byli opatrní. Bez připojené informace nevěděli, o jakou akci jde. Jenom malé děti jsou spontánní diváci, kteří přinutí rodiče k zájmu, a pak mladí studenti.
Některé objekty ve veřejném prostoru působí vlezle až dotěrně. Lidé se s nimi fotí. Jak je jako sochař vidíte vy?
Museli bychom být konkrétní, ale pokud máte na mysli muže lezoucího z kanálu nebo tuláka na lavičce a podobně, vůbec je nevnímám jako umění. Bohužel se objevují i opačné projekty, které s uměleckou ambicí pracují, ale zájem nevzbuzují téměř žádný a nefotí se u nich vůbec nikdo. Jde o opačný, ale v podstatě stejný extrém.
Chybí nám tu mediální prostor pro kritiku, která by se k podobným věcem dokázala odborně vyjádřit, správně je pojmenovat anebo případně vysvětlit. Sám do veřejného prostoru vstupuji rád, i když s respektem i obavou, jak se umístěná socha či sousoší s místem spojí, jak ho ovlivní, anebo naopak jak místo promění umístěnou sochu. Ale nejdůležitější je samozřejmě to, jak na prostor se sochou budou reagovat lidé.
Dobrou sochu vnímám jako zářič, který má trvalou schopnost zachytávat pozornost lidí. Možná je sochařství vhodným uměním pro dobu zasaženou koronavirem, protože sochy jsou zcela nezávislé na čase i množství lidí, kteří je sledují a vnímají.
Může se vám hodit na Firmy.cz: