Článek
Stejným způsobem se domlouvala s redaktory britského The Guardian, kteří ji oslovili, aby pro jejich noviny psala každý týden sloupek. Nyní vycházejí v knize Příležitostné nápady (Prostor, překlad Anna Kudrnová, 224 stran, 269 Kč).
Elena Ferrante souhlasila a výsledkem je jednapadesát textů nahlížejících do jejího života. Tedy prý. Čtenář se může zaradovat, když se začte do krátkých životních postřehů autorky, se kterými tak často souhlasí. Jenže hned zkraje knihy je text s názvem Příběhy smyšlené a pravdivé.
Díky seriálu Geniální přítelkyně se dvě mladé Italky staly hvězdami
„Nedokážu určit, kudy vede hranice mezi pravdivými a vymyšlenými příběhy. Naplánuji si například, že napíšu povídku, v níž ve svých osmačtyřiceti letech v zimě, v prázdném venkovském domě zůstanu uvězněná ve sprchovém koutě, kohoutek se nedá zavřít a dojde teplá voda. Stalo se mi to doopravdy? Nikoli. Stalo se to někomu jinému, koho znám? Ano. Bylo té osobě čtyřicet osm let? Ne. Proč tedy buduji vyprávění v první osobě, jako by patřilo mně?“ píše autorka.
A čtenář, který se raduje, že díky sloupkům poodtáhne aspoň trochu oponu zahalující autorčin život, si uvědomí, že k tomu nedojde. A že to vlastně není důležité, protože Elena Ferrante píše o tom, co může prožívat kdokoli.
Když ji redaktoři The Guardian před třemi lety oslovili, aby pro jejich noviny psala každý týden sloupek, polichotilo jí to. „Zároveň jsem se ale bála. S něčím takovým jsem neměla žádnou zkušenost a obávala jsem se, že to nezvládnu,“ píše v úvodu knihy.
Dala si podmínku. Seznam otázek chtěla předem a sloupek nebude vycházet déle než rok. První vyšel 20. ledna 2018 a poslední 12. ledna 2019.
„S žádným podobným úkolem jsem se nikdy předtím nesetkala a hodně jsem váhala, než jsem se té zkoušce vystavila. Bála jsem se pravidelného termínu, bála jsem se, že budu muset psát, i když se mi nebude chtít, bála jsem se nutnosti zveřejnit text, aniž bych promyšleně zvážila každé slovo. Nakonec převládla zvědavost,“ napsala.
„Pokusila jsem se té výzvě postavit s představou, že musím písemně odpovědět na nějakých padesát otázek, vždycky na jednu za týden. Říkala jsem si, že to je něco, co už umím, vždyť léta odpovídám písemně novinářům. A tak jsem pilně odpovídala. Musím však uznat, že přes nesmírnou laskavost redakce Guardianu jsem se ustavičně děsila, že se mi přijatý úkol nepodaří splnit, že ze zbrklosti čtenářům nějak ukřivdím, že si přestanu věřit a budu to muset předčasně vzdát. Ještě že úzkost z otištění textů bohatě vyvážila radost z psaní.
Dnes můžu s jistotou říct, že i kdybych tuto zkušenost už nikdy nezopakovala, prospěla mi a já jsem Guardianu vděčná, že mi dali takovou příležitost,“ dodala autorka.
Může se vám hodit na Zboží.cz: