Slunce Adama Kašpara žhne rudou září

Co vidí, nanese na papír, poté udělá menší olejomalbu a následně vytvoří velkoformátový obraz.

Pražská Galerie Kvalitář jeho tvorbu představuje pod názvem Bright Stellar Core (mohli bychom to přeložit jako Zářící hvězdné jádro), a to do 3. listopadu. Každý návštěvník u vchodu obdrží mapku, na které jsou jednotlivá díla popsána, a stává se díky tomu pomyslným tulákem po hvězdách.

Ale to, jak se jednotlivé obrazy jmenují, je vlastně jedno. Komu co řeknou názvy M42, NGC 6960 nebo M 104? Lepším vodítkem jsou názvy planet, nicméně to hlavní je dojem, který dílo v člověku vyvolá.

Třeba to, které autor pojmenoval Měsíce 1–9 (2023). Jde o devět maloformátových obrazů sestavených do obrazce se třemi díly v každé řadě. Na několika z nich je Měsíc v různé fázi. Tedy jako tenký srpek, úplňkový, tušený kotouč v mlžném oparu i kotouč ozdobený několika prstenci mlhoviny. Co obraz, to originální pohled na nebe.

K Měsíci patří jeho protiklad Slunce. Nejvýrazněji jej autor zobrazil na oleji Slunce v H-alfa (2023). Temně rudý kotouč kontrastuje s černým podkladem. Trochu to evokuje nukleární výbuch, což koneckonců symbolizuje i činnost na této planetě. Ovšem malíř, aby do celého tématu promítl svou estetickou vizi, vytvořil díky kladení barev plastický dojem.

Olej na plátně Měsíc-Halo (2023) ukazuje odvrácenou tvář vesmíru. Temně modrou, místy až černou mlhovinu a centrální kolo, ve kterém se skví bělostný bod.

Možná je to právě onen pevný bod ve vesmíru, díky němuž pohneme spolu s Archimedem i Adamem Kašparem naší planetou Země.