Slovo proměněné v umělecké dílo

Kladou důraz na vyjadřovací podstatu jazyka, kterou zpracovávají do estetického tvaru konkretizovaného obrazem, koláží či prostorovým objektem.

Jiří Kolář, Vladimír Boudník, Václav Boštík, Běla Kolářová, Jiří Balcar či Jan Kubíček dokázali prostřednictvím vlastní bohaté imaginace překonat starý středověký spor o univerzalitě. Jeho jádro tkvělo v tom, že se církevní myslitelé přeli, jestli je důležitější obecný pojem, anebo konkrétní předmět.

Vystavená díla tuto zdánlivou kontradikci překonávají tím, že jsou schopna slovo zrelativizovat jako výtvarný symbol, se kterým lze dále výtvarně pracovat. To znamená vyjádřit ho volnou křivkou, komplexním tvarem či jasně danou barvou.

Jiří Kolář přistupuje k tomuto problému nekompromisně. Muchláž Bez názvu z roku 1963 využívá na první pohled jasného kontrastu dvou barev – černé a bílé. Jsou to v podstatě i dva symboly dobra a zla, jednoty a boje protikladů. Černé litery a číslice, destruované tvarovou deformací zmačkaného papíru, svítí na bílém podkladu. Kvůli jejich změně tvaru dochází i k posunu významu. Tady autor naráží i na posun ve vyjadřování, na frázovité zploštění mluveného jazyka.

Ladislav Novák prostřednictvím prostorového objektu Růže (1975) posouvá tuto snahu ještě dál. Použil roztrhané cizojazyčné noviny a vytvořil z nich surrealistický rozevřený květ. To, že potrhaná slova nejsou v naší mateřštině, dává dílu téměř magický rozměr. Jako bychom četli kódy vyryté na prastarém megalitu, kterým sice úplně nerozumíme, ale tušíme, že je v nich nějaká duchovní nadstavba.

Jiní autoři redukují slovo na totemové logo a pracují s výtvarnou esencí jediného písmene. Zdeněk Sklenář si pro obraz Archaický čínský znak (1962) zvolil coby centrální symbol křivku, která připomíná dílem tajemné gigantické symboly z peruánské planiny Nazca a dílem schéma jakéhosi futuristického přístroje.

Vladimír Boudník už z původních linií liter nemilosrdně vypreparoval racionální uchopitelnost a rozpustil je jako škrábance na zdi v záplavě podkladové barvy. Jeho dílo Dopis (1967) připomíná psaní na červeném papíře, které někdo rozmočil, takže původní písmena po sobě zanechala sotva tušené stopy.

Václav Boštík využil pro plátno Vesmír (1957) už jen černé čáry, ze kterých spletl na blankytném nebi létající předměty, snad sněhovou vločku, možná i raketu. Běla Kolářová už ani štětec nepotřebuje. Linie vytvořila z černých spínacích špendlíků, které na bílém podkladu doslova svítí (Vzorník zavíracích špendlíků, 1965). Z dálky dílo evokuje tetováž primitivních bojovníků z pralesních kmenů.

Slovo se stalo tělem a drze proniklo do uměleckých děl. Navíc začalo žít vlastním životem, jako by se osamostatnilo. Na plátně či papíře na ně už jeho tvůrce nedosáhne, prostě se mu vymklo z rukou. Najednou to, co bylo považováno za nezajímavé a mrtvé kódy, které pouze slouží k dorozumívání, jsou autonomní živé organismy. Ty si navíc vytvářejí nezávislé světy a v nich i vlastní pravidla, která jsou pochopitelná jen v určitých aspektech.