Článek
Hrůza ve Tmě vyvěrá z toho, že hlavní hrdina přijde o zrak. Vychází tento dějový prvek z nějaké vaší reálné zkušenosti?
Strach ze tmy patří mezi nejhlubší lidské strachy. Zážitek s ním máme téměř všichni, jen si to neuvědomujeme. Zkuste si však představit tu hrůzu, jakou jste zažívali, když jste se jako děti ocitli o samotě v husté, neproniknutelné tmě. Většině lidí se při této vzpomínce až sevře žaludek. Přesně s těmito pocity pracuje můj román Tma.
Jak to máte vy s ročním obdobím, které tmu přináší?
Rád tvořím na hornatém Liptově, který je známý spíše deštivým, sychravým a mlhavým počasím. V některých mých hororech, například v Trhlině, však záměrně porušuji tyto zažité vzorce a klišé. Všechno děsivé se tam odehrává během dne, v relativně slunečném počasí a na velkých otevřených prostranstvích.
Vystřídal jste několik zaměstnání, než jste se vrhl na psaní. Hodilo se vám to někdy při psaní knížek?
Určitě ano, považuji to za důležitou fázi. Zejména když chce autor psát o lidech. Je důležité umět vystoupit ze své sociální bubliny a volně přecházet přes množství cizích bublin. Jinak nedokážete napsat přesvědčivé postavy. To vyžaduje nejen schopnost přepínat v mysli různé mapy reality, ale také jich udržet v hlavě několik naráz. Trochu to připomíná herectví v duchu Stanislavského metody.
Jozef Karika
Čím vás zaujal právě hororový žánr?
Tvořím v různých žánrech. Vlastně se nad žánry velmi nezamýšlím ani na ně příliš nevěřím. Takzvaný žánr je pro mě jen převládající emoce v díle a marketingová nálepka. Horor jako nástupce gotického románu mi nejlíp umožňuje pracovat s temnějším emocionálním a tematickým spektrem. Tyto obsahy vyvolávají ve mně i ve čtenářích rezonanci. Celá má tvorba se už skoro dvacet let točí okolo několika kmenových témat. Nahlížím na ně z různých pohledů, v rozličných variacích a literárních formách.
Za prvé je to tematika zla – v jednotlivci i společnosti. Za druhé existence jakési druhé, odvrácené strany, která koexistuje paralelně s běžnou zkušeností. Za třetí anomálie, trhliny a praskliny, které umožňují transgresi – překročení na tuto druhou stranu. A za čtvrté průniky z této odvrácené strany do naší každodennosti. Horor je, kromě své základní příběhové roviny, skvělý nástroj na komunikaci těchto tematických okruhů. Navíc je i komerčně zajímavý, takže spojuje příjemné s užitečným.
Chcete do něj vtisknout něco nového?
Hororových forem neexistuje tak moc, na to upozornil už Lovecraft. V tom vidím výzvu – vytvářet vlastní originální variace původních forem anebo je záměrně porušovat. To je pro mě zábavné. A zjevně i pro čtenáře. Například román Tma je zároveň i minimalistický experiment. Zajímalo mě, s jakým nejnižším množstvím prvků se dá vytvořit poutavý a dramatický příběh. Velká část románu se proto odehrává ve stísněném prostoru horské chaty s jedinou postavou, která ještě navíc oslepne.
Vystavit z takových východisek adrenalinový děj pro mě byla obdobná výzva jako napsat více než sedmisetstránkový román Čierny rok nebo knihu Na smrť, což byly rozsahem největší slovenské romány za půlstoletí. Při experimentech s monumentálními, ale i s miniaturními půdorysy se toho autor nejvíc naučí o vypravěčství i literárních technikách.
Věříte na věci mezi nebem a zemí?
K tomu, co se běžně označuje za věci mezi nebem a zemí, jsem značně skeptický a kritický. Věřím ale, že vnímání reality do značné míry ovlivňuje takzvaná mapa reality anebo filtr, který si člověk osvojí. Tento fenomén zvýraznila a umocnila například sociální média.
I na nich vidíme, že společnost nežije v jedné konsenzuální realitě, na které se většina lidí jakž takž shodne, ale v multirealitě, sestávající z množství sociálních bublin.
Přenáší se to i do zpravodajství. Co je pro jednu skupinu objektivní, je pro jinou lež, a naopak. Tomuto fenoménu podléháme všichni, a čím víc si myslíme, že se to týká pouze těch na opačném břehu, tím víc zakopáváme ve vlastní mapě reality.
Mluvíte o propagandě?
V zásadě ano, ale o ni tu až tak nejde. Podstata tohoto fenoménu je hlubší. Žijeme ve světě několika realit koexistujících vedle sebe. Každému na podkladě stejných vnějších informačních vstupů běží v hlavě jiný film, často dokonce jiný žánr.
Objektivní pravda na jedné mapě reality nemusí být objektivní pravdou na mapě druhé. O tom je, na hlubší úrovni, můj román Trhlina. Hororový příběh o zmizení lidí na Tribeči je pouze základní vrstva, pod níž je další, pojednávající o zásadním posunu ve vnímání reality.
Co můžete říct o filmovém zpracování Trhliny?
Do kin půjde v lednu. Potom ji čeká odvysílání v podobě třídílné televizní série. Je to velká produkce, která vznikala v autentických lokalitách pohoří Tribeč. Natočil ji Peter Bebjak, v současnosti nejuznávanější slovenský režisér. Scénář napsal Tomáš Bombík. Zúčastnil jsem se několika natáčecích dní a zahrál si epizodní roli.
Chystá se ještě nějaké další zpracování vaší knihy?
Na Štrbském plese ve Vysokých Tatrách režisér Daniel Rihák natočil krátký film podle mé povídky Výlet. Jde o psychologický thriller. Známí slovenští herci Marián Mitaš a Gabriela Marcinková u toho dostali pořádně zabrat, protože většina příběhu se odehrává na malém člunu plujícím po vodní hladině. Dojde i na pády do jezera, což při podzimním filmování nebylo dvakrát příjemné.