Článek
Co budete hrát?
Koncerty s Arvem jsou vždy velké. Budeme se motat kolem nového alba a kolem našeho loňského alba Illusion of a Separate World. Může se ale stát, že z nové desky nezazní nic, s Arvem už je to takové.
Hrál jsem s ním v Paříži, Arve přišel na zvukovce na pódium a řekl: To je klasický jazzový klub, Davide, budeme hrát čtyřicet minut a velmi jemně. Přišli jsme pak na pódium a hráli nahlas a dlouho.
Proč se na nové desce objevili různí hosté a nejde o avizované album s Erikem Truffazem?
Nahrál jsem s Erikem čtyřicet minut hudby, pustil se do toho s radostí, ale když jsme se dostali na čtyřicátou minutu, tak mi řekl: Sorry, Davide, musíš to udělat jinak. Je exkluzivním hráčem Blue Note a nesmí mít desku, která by byla půl napůl s někým. Může mít jen desky se svým kvartetem. Řadu věcí jsem pak vyhodil.
Co zůstalo?
Nejdůležitější skladba je Balada pro Jozefa. Vznikla při improvizaci na našem prvním koncertu. Měl jsem křtít album s Arvem Henriksenem, jenže ten měl něco s nohou a napsal mi, že nemůže přijet. Ve městě byl Erik Truffaz, tak jsem mu zavolal a on se mnou hrál večer místo Henriksena.
Měl jsem s sebou malé guitalele a na konci vystoupení jsem začal cítit, že bychom měli na závěr burácejícího koncertu zahrát něco pěkného jednoduchého. Erik mi potom řekl: Davide, tohle musíš nahrát, je to pěkná balada.
Natočil jsem ji a poslal mu ji. Je jako z jiné planety, ale já jsem ji hrozně chtěl mít jako tečku na desce. Tehdy zemřel můj velmi dobrý kamarád Jožko Kukura, který byl mým manažerem. Rozhodl jsem se mu tuto skladbu věnovat, protože mi hodně pomohl a nikdy jsem pro něj nic neudělal. Ani jsem mu nestihl poděkovat.
Arve Henriksen a David Kollar
Zbylo na albu ještě něco z nahrávek s Truffazem?
Album otevírám dvěma pěknými akustickými skladbami, ve kterých hraje Erik. Pojal jsem to tak, že to bude jako roztažení opony ve starém kině. Pak se to začne valit dál. Jsou tam tři epizody. V první jsem samploval zvuky z Tarkovského filmu Solaris. Chtěl jsem, aby posluchač získal filmovou nostalgii. Tarkovskij mě v mém uměleckém životě inspiroval. Album se jmenuje Sculpting In Time, protože Tarkovskij řekl, že točit film je tesat sochu z času.
Druhá epizoda se jmenuje Johan, protože jsem si začal psát s islandským skladatelem filmové hudby Jóhannem Jóhannssonem. Kontakt mi na něj dal Christian Fennesz. Pak Jóhannson zemřel, tak jsem si myslel, že bych mohl něco nasamplovat a udělat s tím něco. Vybral jsem samply z filmu Arrivals. Jsou tam i lidské hlasy.
Hostů však máte na desce víc.
Je tam skladba, ve které je Fennesz. Já mu ji poslal, on do ní dohrál syntezátor a trochu digitální kytary. Také jsem chtěl mít na desce báseň od Borise Pasternaka, ke kterému jsem se dostal přes Tarkovského. Verše Prisoner of Time jsem vybral, protože jsem se v této zemi vždy cítil trochu jako vyvrhel, nikdy jsem s nikým nechodil na kávu.
To mi možná uškodilo, a proto jsem se chtěl dostat do světa. Pasternak to měl trochu podobné s Doktorem Živagem. Proto je tam ta báseň, kterou recituje Pat Mastelotto. Vybral jsem ho, protože nikdo nepracuje víc než on. Dvacet čtyři hodiny denně vymýšlí, co udělat, co nahrát. Má popsané ruce poznámkami. A proto jsou tam také Erik Truffaz a Arve Hendriksen. Tito lidé by se navíc na žádné jiné nahrávce nepotkali.
Nevadí vám, že jste se s mnohými hosty nepotkal ve studiu a oni své party nahrávali do základů, které jste jim poslal?
Co udělat s tím, když vám řekne Erik Truffaz, že nahrajeme desku, ale že je týden v Paříži a pak odlétá tam a tam? Dělají to tak všichni, protože je drahé dát dohromady muzikanty. Ale nikdy nespolupracuju s hudebníky, se kterými jsem nehrál. Pak nevím, co mám čekat.
Může se vám hodit na Zboží.cz: