Článek
V osmdesáti letech už většina lidí odpočívá v důchodu. Proč tak nežijete vy?
Oficiálně v důchodu jsem, peníze od státu beru. Vím ale, jak to myslíte. Do hudebního důchodu se mi nechce, protože hudba je elixír, který mě drží při životě a díky níž jsem v takové kondici, v jaké jsem.
Obecně si navíc myslím, že když jde člověk do důchodu a přestane se věnovat svým zájmům, je to cesta k rychlému zapomnění. Pokud má sílu, měl by své věci dál provozovat. Jestliže mě tedy stále zvou na koncerty, zaplatí mi za to a lidé mi na nich tleskají, je to úžasný elixír. Hrát se mnou v kapele jsou navíc ochotni lidé, kteří jsou o dvacet až šedesát let mladší než já a berou mě jako parťáka. To je pro mě velká pocta.
Znám své limity, vím přesně, co už s hlasem nedokážu, protože je kvůli vysokému věku opotřebovaný. Nemám už rozsah, jaký jsem míval, a nemám ani takové nasazení. To samé mohu říct o své fyzické kondici. Pořád ale splňuji kritéria pro to, abych mohl zpívat. Kdybych to už nedokázal, sbalil bych to sám.
Vy jste se naopak loni vydal do New Orleansu, abyste tam nahrál album. Co vás k tomu vedlo?
Ta cesta začala už po roce 1989. Dostal jsem se tehdy do New Orleansu na konferenci pro pořadatele jazzových festivalů. Díky tomu jsem mohl vidět město, ve kterém lidé žijí hudbou, dokonce s mou hudbou. Všechno, co mám v muzice rád, totiž pochází z New Orleansu. Tam to začalo a do dnešního dne to tam muzikanti i lidé kultivují.
Během následujících třiceti let jsem se tam vracel a jako ambiciózní muzikant při tom přemýšlel, jak se s tím městem spojit víc a stát se součástí hudebního života v něm. Nakonec mě napadlo, že by bylo nejlepší zkusit tam něco nahrát.
Byl to pro mě impuls a sen, který jsem v posledních dvou letech změnil v plán. Začal jsem hledat spolupracovníky, kteří by se mnou pracovali, chystat hudební materiál a vše vyústilo v to, že jsem do New Orleansu skutečně nahrávat odletěl.
Peter Lipa i v osmdesáti letech čile koncertuje.
Přijímá New Orleans lidi z jiných koutů světa, kteří tam přijedou za hudbou?
Přijímá je s otevřenou náručí. Je to město hudby, jeho obyvatelé jí žijí. Každý, koho se na ulici zeptáte, vám řekne, kde je nejbližší klub a jaká hudba se tam hraje. Na každém kroku jsou sochy muzikantů, místa jsou po nich pojmenovaná, hudba je všude slyšet i cítit.
Muzikanti tam hrají nejen v klubech, ale i v ulicích. Zdaleka přitom nemluvím jenom o jazzmanech, ale i o zástupcích dalších stylů. V New Orleansu hudbu oslavují každý den, každou hodinu. Lidé z celého světa tam jezdí i proto, aby si tu atmosféru užili, aby se jí v tom nejlepším smyslu slova nakazili.
Hrál jste tam někdy?
Ne, ani v klubu, ani na ulici. Nebyl by to asi problém, ale považoval jsem to za nedostatečné. Chtěl jsem víc. A to víc pro mě bylo nahrávání.
Jaká byla spolupráce s tamními studiovými muzikanty?
Byl jsem pro ně zpočátku divný patron. Osmdesátiletý chlápek přijel odněkud z Evropy a chtěl nahrávat své písničky… Nevěděli, co ode mě mohou čekat. Pro mě byl ale důležitý producent Jamison Ross, mladý bubeník a zpěvák. Našel studio Marigny, najal hudebníky, dal mi první informace a připravil smlouvy.
Potom jsem poslal demonahrávky svých písní. Nazpíval jsem je jen s kytarou, chtěl jsem, aby je muzikanti nasáli a očekával jsem od nich impuls k nové podobě. A přesně to se dělo.
Na albu má každá píseň verzi s anglickým a slovenským textem. Jde o přebásnění?
Nejprve byly slovenské texty, ty anglické vznikaly teprve v době, kdy jsem věděl, že pojedu nahrávat do New Orleansu. Přebásnit je ale byl problém, protože je mnohdy nemožné zachovat na daném prostoru všechny pointy.
Ve Slovenském textu Blíženec je například spojení: Som Blíženec, preto chcem byť blízko teba. V angličtině ale slovní hříčka mezi slovy Blíženec a blízko není, takže přebásnění nebylo možné. Textaři, kteří psali anglické verze, tedy měli volnou ruku. Kdo chtěl, držel se slovenské verze, kdo chtěl, mohl se od ní vzdálit. Myšlenka ale zůstala vždy zachovaná.
Písnička 4 kone v NOLA, k níž text napsal Milan Lasica, přeložený není. Proč?
Lasica ho napsal už před listopadem 1989. Je o daňovém přiznání, respektive o tom, že nechci platit daně. Kolegům v New Orleansu jsem ho sice přeložil, ale tematicky pro ně nebyl zajímavý a nikdo se do překladu nehodlal pustit.
A tak jsem ho v New Orleans nazpíval pouze slovensky. Celkově jsem tam nahrál šest písní, ty s anglickými texty plus 4 kone v NOLA. Zbytek jsme natočili v Bratislavě.
Peter Lipa hodlá dál koncertovat a nahrávat.
Proč jste pro desku nenapsal nové písně, ale vybral ty, které už existovaly?
Protože mám rád coververze. Líbí se mi, když někdo vezme existující písničku, přidá do ní něco ze svého hudebního cítění a nahraje ji znovu. Proto jsem zvolil cestu nahrávání coververzí svých písní. Je to koncept. Hudba je pro mě materiál, se kterým lze stále pracovat.
Podle čeho hodnotíte kvalitu coververzí?
Mám na to vlastní kritéria, stejně jako je má každý posluchač. Každý si přece může o hudbě myslet své. Někomu se nová verze písně líbí, jinému zase ne.
Při vzniku mého alba neslyšeli slovenští muzikanti americké nahrávky a američtí slovenské. Každý si o skladbě musel udělat vlastní představu, kterou nastínil ostatním, a spojením všech představ pak vznikla nová verze.
Není pro mě důležité, která písnička je lepší a která horší. Podstatné je, že jsou jiné. Že totožný hudební materiál zní z každého studia jinak, mi bohatě stačí ke spokojenosti.
Proč se album jmenuje NOLA?
Znamená to New Orleans, Louisiana. Tamní obyvatelé to zkracují na NOLA a běžně to používají jako název města. Kdysi se to psalo s tečkami, teď už se tolik nepoužívají.
Může se vám hodit na Zboží.cz: Nola - Peter Lipa, Lipa 68 - Peter Lipa, Dobré meno - Peter Lipa, Večerný hosť - Peter Lipa