Článek
Jaká byla vaše cesta k hudbě?
Hudba byla v mém životě přítomná odmalička, ale dlouho jsem o ní nerozmýšlela jako o něčem, co by mělo být součástí mé kariéry. Přišlo to až později. Jako dítě jsem se věnovala krasobruslení, gymnastice, baletu nebo tanci. Při tom všem se využívá hudba a doma mi navíc maminka pouštěla spoustu nahrávek, od muzikálových skladeb až třeba po písně Queen.
Bylo tu však ještě výtvarné umění, kterému jsem se věnovala čím dál tím víc. Začala jsem navštěvovat střední uměleckou školu a snila o tom, že se budu malování věnovat naplno. Potom jsem ale měla úraz ruky a musela s ním přestat. Zranění mi vzalo to, čím jsem byla schopna vyjádřit pocity, jež se mi nepodařilo dát do slov.
Tehdy jsem se přimkla k muzice a rozhodla se vyjadřovat jejím prostřednictvím. Začala jsem skládat písně.
Vracíte se ještě k výtvarnému umění?
Ano. Dokonce si myslím, že hudba a výtvarné umění u mě jdou ruku v ruce. Když například nahrávám písničku, často mám v hlavě její výtvarné zpracování, třeba nápad na videoklip. Některé jejich návrhy jsou celé mé, na jiných spolupracuju s režiséry. Vždycky jsem ale zapojená do procesu vzniku. Navrhuju si také propagační předměty.
Z vaší hudby i klipů je zjevné, že je vám blízká tvorba americké zpěvačky Billie Eilish. Co vás na ní přitahuje?
Mám samozřejmě více inspirací. Je ale pravda, že Billie Eilish byla ta, díky které jsem se rozhodla pro hudební kariéru. Když jsem ji objevila, jí bylo čtrnáct a mně třináct let. Viděla jsem mladou dívku, která si jde svou cestou, nezpívá jen o tom, co by lidé čekali, a nevypadá tak, jak by lidé chtěli, aby vypadala. Našla si vlastní styl a to mě fascinovalo. Do té doby jsem u mladých zpěvaček nic podobného nezaregistrovala.
Je pro vás Billie Eilish dostatečně autentická?
Kdybych jí nevěřila, nezačala bych ji před pěti lety sledovat a určitě by na mě neměla takový vliv.
Je i pro vás autentičnost důležitá?
Nikdy si nechci hrát na něco, co nejsem. Nejde jen o to, že lidé poznají, jestli je zpěvačka autentická, nebo není, ale kdybych celý život dělala něco, co mi není vlastní, byl by to život promarněný.
Jaká jsou vaše umělecká a životní témata?
Všechno to, co lidé opravdu zažívají a co se děje ve světě. Největším tématem je ale pro mě rovnost a rovnoprávnost, ať už jde o pohlaví, náboženství, rasu či sexuální orientaci.
Tyto věci by společnost neměly rozdělovat, tím spíš ne společnost vyspělou, kterou jistě jsme. Bohužel se to děje.
Může to hudba změnit?
Určitě ano, protože už jen pro mě to byla věc, kterou jsem vyhledávala, abych se ubezpečila, že v určitých situacích a pocitech nejsem sama. Pomohla mi ubezpečit se v tom, že nejsem mimozemšťan.
Před lety lidé na Slovensku o rovnoprávnosti ještě nemluvili. Myslím si, že pro mnohé je dodnes tabu. Pokud nezapadáte do obecné představy o lidské normalitě, cítíte se jako někdo, kdo sem nepatří. Díky muzice jsem našla tvůrce, kteří řešili stejná či podobná témata. Kdybych je nenašla, asi bych o těchto věcech dnes nemluvila. Věřím, že i mé písně pomohou lidem, kteří hledají rovnost a respekt. Je to takové domino.
Karin Ann
Zažila jste ponižování či šikanu?
Mnohokrát, někdy nepřímo, jindy přímo. Velká část mé rodiny pochází ze Sýrie, ale já nevypadám, že odtamtud pocházím. Proto někdy lidé kolem mě vyprávěli o Syřanech nebo Arabech jako o teroristech, zlých lidech, kteří by na Slovensku vůbec neměli být. Jenže já vím, že nikdo v mé rodině terorista nebo zlý není. Vím, že každý člověk může být dobrý nebo zlý, bez ohledu na to, odkud pochází. Neměli bychom hodnotit lidi podle toho, odkud jsou.
Mám také spoustu kamarádů mezi sexuálními menšinami. Vidím, jak se na ně lidé na Slovensku dívají, že je až rozčiluje, když je vidí, jak se na ulici drží za ruku nebo líbají. Je velmi nepříjemné, když na mé kamarády ostatní pohlížejí jako na zvrhlíky nebo se jim posmívají.
Spolupracovala jste i s producentem Mattem Schwartzem, který dělá mimo jiné s britským písničkářem Yungbludem. Ten je vám asi názorově velmi blízký, že?
Přesně tak. Yungblud je také jeden z těch, kteří mi pomohli nebát se o určitých tématech zpívat a hovořit. Objevila jsem ho v létě 2018 a v lednu následujícího roku jsem byla na jeho koncertě v Praze.
Nebyla jsem tenkrát zrovna v dobrém rozpoložení, ale lidé, kteří v tom klubu byli, hovořili otevřeně o věcech i pocitech, kterým jsem naprosto rozuměla. Dalo mi to obrovskou naději a inspiraci.
Druhý den jsem ve vlaku cestou domů napsala písničku I Yearn for Agony, která už vyšla. Ten večer mi velmi pomohl a zásadně mě nasměroval.
Řadu písniček jste nazpívala anglicky, ale máte v repertoáru i skladby v češtině a slovenštině. Jaký je tedy váš umělecký jazyk?
Nejjednodušší je pro mě zpívat, hovořit i myslet v angličtině. Je to tím, že má maminka je Češka a můj otec vyrůstal v Sýrii, takže jsme doma hovořili často anglicky. Naučila jsem se ji ze všech nejlépe a všechny texty píšu anglicky. V případě slovenského a českého textu jde o překlady původních anglických.
Svou hudbu jste označila jako alternative trap. Co to znamená?
Mnoho nových umělců se přestává zajímat o žánry, a týká se to i mě. Tvořím hudbu tak, aby mě prezentovala v době, kdy vzniká. Nechci ji škatulkovat, nicméně v označení alternative trap cítím velkou svobodu. Je to mé pojmenování žánru poté, kdy na mě všichni na Slovensku tlačili, abych to udělala.
Kdy vyjde vaše první album?
Mám připravené minialbum, které by mělo vyjít v květnu. Některé písničky na něm jsou tři čtyři roky staré. Pracuju také na nové hudbě, chystám nové singly a už myslím na další minialbum.
Až to koronavirová situace dovolí, měla bych absolvovat polské turné jako předskokanka tamní zpěvačky Sanny. Těším se samozřejmě i na další své koncerty s kapelou.