Článek
V současnosti pracuje v Malokarpatské knihovně v Pezinku. Její zatím nejnovější prózou je román neromán Tremolo ostinato inspirovaný hudbou, lidmi a krajinou. Autorka za něj byla nominovaná na slovenskou cenu Anasoft litera 2021.
Všechny cesty vedou do Modry, věděla jste to? Vaše poslední próza, a nejen ona, je hodně vázána na konkrétní místo. Jak moc je pro vás tato vazba důležitá?
Próza i koza… Obě na jedno místo. Trochu se usmívám. Takových spisovatelů je mnoho. Narodila jsem se v Modre, žiji tam, část života jsem prožila s manželem v zahraničí, kde mi bývalo vždy tak smutno, že jsem o Modre musela psát.
Pravdou však je, že i moji čtenáři a novináři ze mě dělají větší lokálpatriotku, než ve skutečnosti jsem. V Tremolu opravdu kompas nepotřebujete.
Jak se žije ve slovenské literatuře se jménem Šikulová?
Jako v Čechách se jménem Zelinský. Trochu žertuji. Děkuji za optání, zatím jsem si jméno nezměnila, a pokud jsem to neudělala kdysi na začátku, znamená, že mi přestalo vadit spojování s otcem (Vincent Šikula byl slovenský spisovatel, prozaik, básník a dramatik – pozn. redakce). Jsem tady, čtu a píšu. Někdy i o něm.
Po jistém čase přišla i ocenění. Jsou pro vás důležitá?
Nejsou, ale jsou příjemná.
Jak prožíváte své setkání se čtenáři?
Mám radost, když se s nimi setkám na besedách nebo v knihovně, kde pracuji. Hned se mi zdá, že to má smysl. Čtenářský zájem se nedá předstírat.
Modra není daleko od Bratislavy. Vyhledáváte setkávání s kolegy a přáteli z literárního světa?
Dnes už ne, většinou nevyhledávám žádné schůzky. O to raději jsem, když někoho náhodně potkám. Já už mám své takříkajíc odsetkávané. Možná jsem v některé z kaváren vyhloubila jamku.
Měsíc autorského čtení je specifický festival. Putujete mezi městy, potkáváte jiný typ posluchačů a čtenářů. Vnímáte rozdíly mezi městy?
Už jsem na Měsíci autorského čtení dříve byla. Pro spisovatele je to pořádná zabíračka. A vidí i kus země. Publikum samozřejmě vnímám. Dokonce velmi citlivě. Nevím, nakolik jsou schopni čeští čtenáři přečíst mé knihy ve slovenštině, mám však štěstí na dobré překladatele.
Mé knížky přeložila Kateřina Tučková. Na Slovensku některé věci nemusím vysvětlovat, čeští čtenáři jsou zvědaví na jiné. Zázrak je, že si bez slovníků navzájem rozumíme, vlastně i s Poláky, kam se cestovalo donedávna, zčásti i s Ukrajinci, kam také. Líbí se mi, že Měsíc autorského čtení je takový slovanský festival.
Jsme na české půdě. Je v české kultuře něco, co vás zásadně oslovuje?
Mezi českými spisovateli mám díky festivalu Feliber poetry, který v pezinské knihovně připravuji, hodně blízkých přátel. Trochu se stydím, ale většinou dám přednost českému překladu knížky před slovenským, samozřejmě čest výjimkám.
V Brně studuje i pracuje syn, cítím se v Čechách jednou nohou jako doma. Odebíráme a čteme české časopisy, leckdy cestujeme do Čech za výstavou i na koncert. Řekněme, že dost zásadně mě oslovilo a oslovuje několik českých básníků.
Jistě nežijete jen literaturou...
Mnohdy je třeba pro radost jít dál, než radost bývá. Možná jen právě není doma. To se mi jinak stává dost často. Mám radost z dětí, rodiny, jsem zdravá, ze zahrady, zaraduji se, když mi syn pouští koncerty vážné hudby, když mi dcera s kytarou přijde zazpívat, když se něco podaří, pěkná věta, souvětí, když slyším na ulici dobrý rozhovor, když vidím kus země, která ke mně promlouvá, když slyším drozda nad mým oknem v pokoji, když se ochladí a prší, když plavu…
V jednom Felliniho filmu si Mastroianni stěžuje knězi: Otče, nejsem šťastný.
Ten si poklepe na čelo a odpovídá: Kdo ti to namluvil, že máš být šťastný?
Může se vám hodit na Zboží.cz: