Článek
Stavby jsou ze všech obydlených světadílů, samozřejmě zdaleka ne ze všech zemí. Uspořádány jsou typologicky do 6 oddílů: Infrastruktura a urbanistika, Kulturní zařízení, Zařízení pro volný čas, Veřejná zařízení/provozní budovy, Obytné domy a jako poslední je malinký oddíl Architektura budoucnosti.
Stavby jsou představeny podle stejného klíče – s údaji o autorech, investorovi, údaji o velikosti a funkci, někdy i o nákladu. K tomu je přiměřeně dlouhý charakterizující a popisující text (který je samozřejmě vždy pochvalný).
Snímky bez lidí
K tomu základní plánová dokumentace a pak krásné fotografie, které mají jeden společný rys – téměř všechny (výjimek je opravdu velice málo) ukazují stavby jako nádherné artefakty s oslnivými emaily, nádhernými strukturami, malebnými zákoutími, ale – bez lidí. Stavby bez stop užívání, života.
Ba dokonce ani nejde o artefakty stavebního umění, místy to vypadá, že hlavním cílem je prezentovat krásnou fotografii objektu, z něhož je zobrazeno to nejkrásnější, nejzajímavější.
Díky tomu jsou tu i stavby, u nichž nemáme možnost podívat se na ně vcelku, ba některé ani nemají celou fasádu, je to zajímavé listování a prohlížení krásných snímků, ale jen do chvíle, než si čtenář či spíše divák uvědomí, co ty obrázky představují.
Umění tak bezprostředně spojené s životem, umění vytvářející základní prostor pro život, ve stavbách, mezi stavbami se pohybujeme většinu života, pro nás jsou určené a nám mají přinášet užitek a taky krásu a radost. Je to zvláštní – na některých plánech jsou vykreslené schematizované lidské postavy, na většině reálných snímků však již živí lidé nejsou.
Krása jako kritérium
Pro výběr staveb zřejmě není nutno hledat nějaké vyšší myšlenky – prostě krásné soudobé stavby (nejen) proslulých architektů. Je možno mnohé doplnit a něco si lze odpustit, ale to je vždycky otázka rozhodnutí autora, a pokud svou knihu neoznačí za vzorovou, tak je to tak správně.
Zajímavé je sledovat složení jednotlivých typologických druhů – v urbanistice převládají parky, prostory pro pěší, nově upravená kdysi průmyslová místa. Prostor pro společenský městský život. V Obytných stavbách se spojuje všechno od výškových bytových domů až po rodinné bydlení ve volné přírodě, mezitím několik staveb i dočasného bydlení. Ve Volném čase jsou divadla (ta kupodivu nepatří do Kulturních zařízení), stadióny, obchodní dům a pak spousta zařízení restauračních (zvláštní sestava, odpovídající současnému způsobu života).
Stavby z Česka hledat netřeba, bývalá tzv. východní Evropa je zastoupena jen památníkovým mostem v Rijece. I Rusko je zařazeno jen do kapitoly architektura budoucnosti, návrhem Mariinského divadla (od Francouze D. Perraulta). Není to ovšem jen potvrzení nedávné diskuse mezi českými architekty, jaká je situace oboru tady.
Proč Česko chybí?
Jednak se do Česka za současnou architekturou jezdí jen výjimečně – je neznámá a neznámé netáhne ani autory ambiciózních knih. Jednak ve chvíli, kdy se chce architektura srovnávat jako globální obor, nutně narazí na bariéry, které v tomto oboru v současném světě existují.
Jistě, už se pracuje se stejnými materiály, se stejnými výrobky, už je srovnatelná kvalita stavebních prací – ale české architektuře skutečně chybějí investoři, kteří by stavby dokázali chápat jako svou reprezentaci, kteří by ve stavbě viděli i něco víc než jen investici, která nesmí být příliš nákladná a která se musí rychle vrátit.
Bez ohledu na tyto úvahy, k nimž listování vede, anebo možná právě pro ně (a mnohé další, k nimž se prohlížející jistě dobere sám), lze knihu věnovanou nejnovějším stavbám zájemcům o architekturu vřele doporučit.
Álex Sánchez Vidiella: Současná architektura. Přeložil Vladimír Čadský. Vydal Slovart, Praha 2007, 600 stran, cena 999 Kč.