Slovanská epopej patří Praze, rozhodl soud. Zabýval se i zákoníkem z 19. století

„Stěžejní byla smlouva z 28. ledna 1913, na tom stojí celé mé rozhodnutí,“ uvedla soudkyně Martina Tvrdková, která se při posuzování dokumentu řídila občanským zákoníkem z roku 1811.

Ve smlouvě vystupuje Alfons Mucha jako zhotovitel díla a jeho americký mecenáš Charles Crane jako jeho objednatel. „Smlouvu jsem posoudila jako smlouvu námezdní,“ pokračovala soudkyně.

Podle protokolů, které na smlouvu navazují a které se týkají předání jednotlivých obrazů hlavnímu městu Praha, je uveden jako dárce Charles Richard Crane, což byl americký podnikatel, milionář a filantrop. Mucha se podle Tvrdkové nikdy necítil být majitelem epopeje.

Podle Johna Muchy patří dílo do dědictví potomků po malíři. Muž se snažil s Prahou od roku 2005 mimosoudně dohodnout, ale neúspěšně. Nakonec podal na město žalobu.

„Ten důvod, proč já bojuju, je, že je to v Japonsku (na výstavě, pozn. red.), ale magistrát jedná o Číně, vím od korejského velvyslance a českého velvyslance v Koreji, že to chtěj poslat do Koreje, do Taiwanu, Amerika a tak. To znamená, že epopej bude zničena,“ uvedl Mucha v reakci na verdikt.

Město namítá, že dílo Praze věnoval Crane, který epopej z velké části financoval, a že malíř nikdy vlastníkem obrazu nebyl.

John Mucha dostal při minulém jednání třicet dní na to, aby dokázal, že byl jeho předek nejen autorem, ale i původním majitelem epopeje. Soudu předložil různé publikace či články nebo dopisy mezi Muchou a americkým podnikatelem Cranem a mezi Cranem a Prahou.

„Popíráme tím stanovisko žalované strany, že se Crane stal vlastníkem na základě smlouvy o dílo,“ vysvětlil předložené důkazy Muchův právní zástupce František Vyskočil.

Podle něj Slovanská epopej vyšla na 750 tisíc rakouských korun, přičemž Crane investoval půl miliónu, zbytek zaplatil Mucha. „Není to tak, že by si Richard Crane objednal Slovanskou epopej a celou ji zaplatil,“ podotkl Vyskočil.

Zástupce města Roman Felix články odmítl s tím, že jejich důkazní hodnota je nulová. „To jsou informace, u nichž nemáme zdroj. Nepsali to právníci, psali to zpravidla umělci nebo historici a vůbec neřešili otázku vlastnictví,“ řekl Felix.

Z podobných důvodů odmítl i Muchovu korespondenci. „Pan Alfons Mucha nepochybně byl umělec světového jména, ale nebyl právník. Neřešil podstatu smlouvy, řešil možnost realizace svého celoživotního snu a samozřejmě chtěl vyřešit otázku financování,“ konstatoval Felix.

„Alfons Mucha nabídl Praze, že epopej městu daruje — za podmínky, že Praha vystaví zvláště k tomu zřízenou síň. To je ten základní právní vztah, který je pro mě křišťálovější než křišťál,“ prohlásil v závěrečném návrhu Vyskočil.

„Nikdy nebyl naplněn tento právní závazek a jsem přesvědčen, že kdyby v této době Alfons Mucha žil, trval by na navrácení svého daru. I před smrtí byl hluboce roztrpčen z toho, jak hlavní město se Slovanskou epopejí nakládá,“ zakončil Vyskočil s tím, že se Praha k dílu chová macešsky a že ze Slovanské epopeje udělala putovní výstavu.

Soudkyně námitky žalující strany, že Praha nikdy nevystavila důstojnou síň pro vystavení epopeje, odmítla. „V té smlouvě z 28. ledna 1913 je jasně napsáno, že tato podmínka se váže k vytvoření díla, nikoliv jeho vlastnictví,“ uvedla.

„Alfons Mucha tím, že to dílo vytvořil na té podmínce naprosto netrval. Ze všech dokumentů jasně vyplynulo, že Alfons Mucha vždycky preferoval to, že Slovanská epopej je vlastnictvím Hlavního města Prahy,“ zakončila Tvrdková.

„Já bych jenom řekl, s velkým respektem k paní soudkyni, že ona se hrozně mýlí. Je absolutně jasné, že dědeček měl vždycky v úmyslu, aby to zůstalo tady v republice, aby to necestovalo nikam,“ uvedl k verdiktu John Mucha.

„Stoprocentní péče”

Felix poznamenal, že na výstavě v Japonsku má dílo „stoprocentní péči”. „Byly vytvořeny speciální boxy pro přepravu, japonská strana má plnou odpovědnost za to, že obrazy budou přepravovány, vystavěny a navráceny,“ uvedl Felix.

Podle něj Mucha počítal s tím, že bude epopej transportována. „Sám autor obrazy chápal nikoliv jako rigidní umělecký projekt, který bude stovky let vystaven v jedné síni na jedné stěně,” poznamenal. „Namaloval je proto na lodní plachty, aby se daly smotat na speciální válce, jejichž autorem byl sám Mucha,“ dodal Felix.