Slováci bilancují díla z doby normalizace

Expozice šesti set prací sto výtvarníků zabírá všechna tři patra Esterházyho paláce na náměstí Ĺudovíta Štúra na břehu Dunaje.

Absence oficiální tvorby však vedla k tomu, že umění bez kontextu tu stojí jakoby mimo svoji dobu a čas. Návštěvník by asi lépe pochopil ironický Jankovičův projekt mobilního agitačního střediska, kdyby vedle toho viděl Kulichovy monumentální realizace. Nápaditější je v tomto ohledu obrovský katalog, ovšem jen jeho obrazová část, neboť textová je příliš zatížená úvahami o rozdělení toho, co bylo oficiální a co ne.Vůbec nejlépe to přitom vysvětloval dobový vtip, který definoval socialistický realismus jako jakékoliv umělecké dílo, ale ne od každého autora.

K oficiálnímu umění patřil třeba malíř Michal Jakabčic, ale ze stylu jeho obrazů by to nikdo nepoznal. Na výstavě jsou jen dva obrazy tohoto vynikajícího výtvarníka a ještě špatně vybrané, takže nezasvěcený divák by z nich těžko pochopil, proč ho bývalý ředitel pražské Národní galerie akademik Jiří Kotalík vybral na obrovskou výstavu o surrealistických tendencích, která se konala v roce 1987 ve Stockholmu a Helsinkách. Jakabčic tu tehdy byl vedle Dalího, Ernsta, Toyen, Magritta, de Chirica a Matty jako rovný mezi rovnými. Jsem přesvědčen, že jeho imaginativní umění bude za čas vyhledáváno stejně jako dnes v Čechách Mikuláš Medek.

Mezi oficiálními a tehdy oceňovanými tvůrci nebyly samí neumětelové. Stejně tak ovšem platí, že sama příslušnost k undergroundu ještě z nikoho neudělala genia.

Tomáš Akvinský kdysi v tomto ohledu napsal prorockou větu: Ke chvále tvůrce jako takového neslouží úmysl, s nímž vytvořil své dílo, ale pouze kvalita jeho díla. Pokud takové tvrzení beru za bernou minci, pak někteří z vystavujících, jímž je tu dán nadměrný prostor, by nutně museli být sesazeni ze svých piedestalů - pro mne je to zejména případ Juraje Meliše, jehož díla měla možná dobovou platnost myšlenkové reflexe vůči normalizaci, ale chybí jim nadčasové estetické hodnoty.

Vedle důrazu na neoficiální aktivity se celou výstavou se nese snaha zařadit Slovensko do kontextu světového umění, do mezinárodně uznávaných stylů. Slovenští teoretici jsou v tomto ohledu mistři - vyprodukovali i Slovník svetového a slovenského výtvarného umenia druhej polovice 20. storočia, kde najdete hesla jako arte povera, body art, hyperrealismus či pop art se seznamem Slováků, kteří v tomto ohledu podle autorů publikace něco znamenali.

Výjimkou může být Milan Dobeš, který je na výstavě zastoupen díly velkého výtvarného citu a perfektního řemeslného zpracování, jimiž důstojně a se ctí obstojí v konfrontaci s evropskými tvůrci op-artu. Je také jedním z mála Slováků, kteří figurují v zahraniční literatuře. Podobně je tomu i v případě Jozefa Jankoviče a Alexe Mlynarčika. Oba tu mají působivá díla ironicky reflektující normalizační časy, zejména snahu režimu po okázalých monumentech. K Dobešovi, Jankovičovi a Mlynarčikovi bych ještě připojil kreativní tvorbu Rudolfa Sikory.

Trochu však nechápu, že do stínu pozornosti se dostal Albín Brunovský. Zřejmě autorství stokoruny s tváří Gottwalda dosud leží mnoha lidem v žaludku. Ostatně to reflektuje i hodnocení z už zmíněného Slovníku, kde se dočteme i hanebnou větu: "Od roku 1963 vzniklo v domácích podmínkách nezvyklé, žel, později jen formálně bravurní dílo Albína Brunovského, které se po r. 1970 stalo ilustrací díla normalizačních básníků."

Platí však úplný opak - slovenské umění 70. let nevymyslelo nic originálnějšího a inspirujícího než jsou Brunovského grafické listy Neustálá a vytrvalá snaha po majetku, Touha (oba 1978), Eva prima Pandora, Na prvním, druhém a třetím poschodí (1979).

Odbýt fenomén Brunovského jen několika málo ukázkami, ještě ke všemu špatně vybranými a nevhodně nainstalovanými, mi připadá téměř zločinné. Stejně tak si myslím, že byl upozaděn význam Dušana Kallaye, s čímž souvisí opominutí celé kapitoly o ilustraci, což je o to více překvapující, že Bratislava měla k tomuto tématu v 70. a 80. letech vlastní bienále, které se postupně stalo polem pro velmi svobodnou a objektivní výměnou výtvarných informací.

Poměrně malá pozornost na výstavě připadla česko-slovenským vztahům. Při této absenci budiž organizátorům alespoň dík za koutek věnovaný sklářskému výtvarníkovi Václavu Ciglerovi, který vedle Libenského, Hlavy a Roubíčka náleží k absolutní mezinárodní špičce.

V Bratislavě Cigler v letech 1965 až 1979 vedl ateliér se zaměřením na sklo v architektuře na Vysoké škole výtvarných umění. Díky tomu má i Slovensko řadu jeho realizací v architektuře. Výběr komorních exponátů na výstavě naznačuje, že geometrie a výtvarná iluze je hlavní podstatou Ciglerovy estetiky, že mu jde o promyšlený vztah skla, světla a prostoru, což je jeho svatá trojice, jíž se vždy snaží zapůsobit na vnímání diváka. Racionalita se v jeho pojetí mění v estetickou vášeň a tímto směrem se na Slovensku vydali i mnozí jeho žáci.

Obsáhlá výstava i její reprezentativní katalog jsou rozhodně počinem Slovenské národní galerie. Nicméně zdá se, že čas na objektivní hodnocení umělecké tvorby doby 1970 až 1985 ještě plně neuzrál.