Článek
Román Mlčení vypráví o střetávání mužského a ženského principu. O životě, který určuje věčné míjení dvou protikladů. Zůstává se na půli cesty mezi bezstarostným líčením milostných zážitků a trýznivým příběhem neporozumění a vnitřní samoty. Demonstruje pomíjivost štěstí ve světě, jehož věcnosti nelze uniknout.
Hlavní postava, velmi mladá malířka Lídie, představuje éterickou bytost pohybující se na hranici snu a skutečnosti. Realitu nahlíží prizmatem fantazijních představ a zážitků, neboť pouze ve své duši může zůstat naprosto svobodná.
Právě prožívá milostný vztah s úspěšným lékařem Alfonsem, který však coby starší, racionálně založený muž v křehkém světě fantazie nemůže obstát. Lídie tak stejně jako její předchůdkyně stojí znovu a znovu před rozhodnutím, jestli je láska dostatečným ospravedlněním pro bezvýchodný koloběh splývání a míjení.
Nadčasové ženské psaní
Autorka se nedrží jasné dějové linie. Spíše zachycuje lidský život jako obraz bez kontur či jako prchavé těkání myšlenek a vjemů. Každý detail se může stát východiskem k dalšímu příběhu.
Svým přístupem se tak částečně blíží principům nového románu, čímž je pro mnoho čtenářů obtížně srozumitelnou.
Píše z pohledu hrdinky či hrdinek, jejichž postřehy střídá s promluvou spisovatele. Nelze proto jasně rozlišit ich formu od er formy. Všední aspekty bytí nepopisuje tak, jak jsou obyčejně vnímány, ale tak, jak je subjektivně posuzuje hrdinka.
Přestože se dnešní kritika většinou vyhýbá termínu „ženské psaní“, pro knihu Teolindy Gersaové neexistuje výstižnější označení. Ryze ženským citem se pokouší nalézt možnosti dorozumění mezi mužem a ženou, racionalitou a fantazií, nalezeným řádem a stálým pátráním po podstatě života.
Výsledkem je neobyčejně působivý text, který si i po desítkách let zachovává význam. Pokud nemáte v oblibě pouze knihy s napínavým dějem, jistě oceníte jeho nadčasovost.