Článek
I ve Velké Británii stále platí částečný lockdown. Jak vás ovlivňuje?
Člověk se nudí. Hrozí, že ustrne. Nemůžeme pořádně pracovat a to je frustrující.
Nemůžeme koncertovat, přitom turné jsou pro muzikanty hlavním zdrojem příjmů. Mrzí mě to, ale zatím to zvládáme. Sleaford Mods za sebou naštěstí mají sedm let koncertování, takže máme nějaké peníze. Ale nevydrží donekonečna. Doufáme, že nejpozději příští rok touto dobou už zase budeme moci hrát.
Doufejme, že i dřív. Pokud to situace umožní, měli byste vystoupit na dvou letních festivalech v České republice.
Ano, doufejme, že to bude možné. Moc bych si to přál. Uvidíme. Zatím například organizátoři Glastonbury pokračují v přípravách příštího ročníku podle plánu. Je to největší britský festival, tak se dá předpokládat, že mají větší vhled do toho, co bude možné. Já osobně bych si netroufl odhadnout, co nás čeká.
V České republice to vypadá, že kultura a její pracovníci nejsou při promýšlení vládních opatření zrovna prioritou. Jak situaci vnímají umělci ve Velké Británii?
Podobně. Nyní je u moci konzervativní strana a podle mého názoru nemá umění na seznamu úkolů. Kulturu zanedbává, je smutné to sledovat. Mnoho lidí z našeho oboru je v bezútěšné situaci, protože jsou na vystupování závislí a žijí od koncertu ke koncertu. Nemluvě o lidech, kteří pracují za scénou. Ti byli hozeni přes palubu.
Vy jste byl vždy k britské vládě kritický. Jak se vaše postoje posunuly letos?
Jen se posílilo mé přesvědčení, že žijeme v systému, který nefunguje dobře. Ale jsem realista. Když se sám sebe ptám, jaké máme lepší alternativy, uvědomuji si, že jsou natolik fantaskní, že je často těžké si je i jen představit. Žijeme v systému, který je hluboce zakořeněný. Co jiného se nabízí? Nic moc, jen zápasení se životem. Různé systémy se jen tento životní boj snaží ulehčit. Někdy se to daří víc, někdy míň. Teď zrovna žijeme v obtížnějších časech.
V době první vlny pandemie jste mluvil o tom, že může být pro svět čistým plátnem, šancí namalovat některé aspekty našich životů znovu a lépe. Zaznamenal jste v tomto ohledu něco, co vás potěšilo?
Nic nevidím. Když na začátku pandemie vláda představovala široký program podpory, viděl jsem naději. Jakkoli nenávidím konzervativní vládu, jsem si jist, že jsou v ní i soucitní lidé. Nakonec se ale bez jakékoli reflexe vracíme k systému, který je podle mě nespravedlivý.
Nemyslím si, že nám pandemie přinesla něco nového. Možná jen pár nových postřehů a uměleckých počinů. V některých lidech se probudila kreativita. Určitě vznikne nová literatura. Kromě toho jako jediný výsledek vidím ještě větší bídu.
Svou letošní zkušenost reflektujete na šestém albu Spare Ribs. Vyjde v polovině ledna. Zatím jste vydali singl Mork n Mindy, který je o vašem dětství, jež označujete za poměrně šedivé. Jakou roli v něm hrála hudba?
V devíti letech jsem objevil punk rock a od té doby pro mě muzika byla naprosto zásadní. Byl jsem jí posedlý. Každý den mi rozšiřovala obzory a měnila pohled na svět. Vyrůstal jsem v sedmdesátých letech v malém městě Grantham. Takže hudba byla opravdu takřka vším.
Přesto jste si nejprve přál stát se hercem, nikoliv muzikantem.
To je pravda, ale neměl jsem dost disciplíny. Nebyl jsem vytrvalý, což by studium herectví vyžadovalo. Asi jsem nebyl až tak odhodlaný. Tak jsem se místo toho nechal zaměstnat a vedle toho se snažil prorazit jako muzikant. Mám ale radost, že od té doby, co jsme začali mít úspěch s touto kapelou, jsem dostal i pár štěků ve filmech. A hodně jsem si je užil. Hudba je na prvním místě, ale roli nikdy neodmítnu.
Kdy jste se začal zajímat o politiku?
To šlo ruku v ruce s tím, jak jsem se snažil protlouct. A často to bylo těžké, neměl jsem žádné peníze.
Víceméně jsem dělal jen nekvalifikovanou práci. Nastala doba, kdy jsem si uvědomil, že pocházím z určitého sociálního prostředí, z dělnické třídy, a má to pro mě nějaké důsledky. Celou dobu jsem se ale věnoval muzice a sám se učil. Časem jsem začal své životní zkušenosti a postřehy víc promítat do písní.
A tehdy se vám začalo dařit, že ano?
Lidé začali dobře reagovat, když jsem přestal jen kňučet o vlastních zraněních a začal trochu víc pozorovat, co se děje kolem. Nejdřív jsem psal depresivní sebestředné texty.
Pak jsem trochu poodstoupil a snažil se mít nadhled. Pustil jsem do hudby humor a po svém i vlastní politické postřehy. Prostě jsem si dovolil být sám sebou a tehdy se začalo dařit.
Na co jste po sedmi letech fungování kapely hrdý?
Na všechno! Že jsme pořád tu, že děláme dobrou a relevantní hudbu a že pořád nikdo nedělá to co my.