Článek
Obě kapely hrály před rokem na festivalu Sonisphere, takže vyprodáno nebylo. Hala ovšem nabídla možno vidět kapely z větší blízkosti a lépe si vychutnat jejich kvality.
Dave Mustaine z Megadeth ukázal, proč v osmdesátých letech šlapal na paty Metallice, z níž ho vyhodili. Sice neměli tak propracovanou rytmickou stránku, ale jejich písně mají výrazné hutné riffy a sóla, v nichž kytaristé musí prokázat svůj um i hbité prsty. Pojetí však přece jen bylo trochu poplatné době, sóla stavěla hodně právě na technice a i zpěv byl ve výškách.
To Slayer, kteří byli na osmdesátá léta až příliš extrémní a stále jednou nohou tkvěli v undergroundu, se dokázali posunout a v novějších skladbách ukázali současnou podobu metalu. Zvuk byl sevřený a hutný a sóla do soundu zapadala, spoluvytvářela výsledný dojem a nebyla jen třešničkou zdobící dort, ale součástí korpusu. Kingova kytara mnohdy zněla psychedelicky, stále nejen na technice, ale i zvuku, a spoluutvářela celkovou strukturu písní. Arayův zpěv místy přecházel do rapového poštěkávání a základ byl crossoverově sekaný. Posun byl zřejmý i v textech od satanistické tematiky k výsostně politické.
Slayer dospěli a uzráli jako víno. Z raného extrému dokázali vytvořit zcela osobité pojetí udávající tón v tvrdé hudbě. Je to o to více oceněníhodné, že k tomu nepotřebovali žádné berličky v podobě moderní techniky a nově vyvinutých efektů, jen hradbu marshallů a ohromnou bicí soupravu. Vše ostatní je jen v rukou a hlavách muzikantů, i když v případě fenomenálního bubeníka Lombarda i v nohou.