Článek
Ultima Vez se českým divákům představí již posedmé. V Arše soubor uvedl již své předchozí projekty Mountains Made of Barking (1995), What the Body Does Not Remember (1997), In Spite of Wishing and Wanting (2000), Scratching the Inner Fields (2002), Blush (2003) a naposledy retrospektivní Spiegel (2006), které připomenulo, že Wandekeyus nejen rám kombinuje média a mísí tanec s herectvím, hudbou a filmem, ale také se rád pohybuje na hraně. Jeho choreografie kde si tanečníci pohazují cihlami, působí skutečně nebezpečně až násilně.
Ultima Vez se českým divákům představí již posedmé. V Arše soubor uvedl již své předchozí projekty Mountains Made of Barking (1995), What the Body Does Not Remember (1997), In Spite of Wishing and Wanting (2000), Scratching the Inner Fields (2002), Blush (2003) a naposledy retrospektivní Spiegel (2006), které připomenulo, že Wandekeyus nejen rám kombinuje média a mísí tanec s herectvím, hudbou a filmem, ale také se rád pohybuje na hraně. Jeho choreografie kde si tanečníci pohazují cihlami, působí skutečně nebezpečně až násilně.
Tak to ale choreograf nevidí. Novinkám řekl: „Myslím, že bychom měli slovo násilí zaměnit za slovo intenzita. Já se snažím věci dělat s maximální intenzitou. Není to o tom, že by lidě s sebou mlátili o zem nebo krváceli na podlahu. Když mluvíte o nebezpečí, mluvíte o cihlách létajících vzduchem, je to samozřejmě nebezpečné, je to fyzický prvek, ale současně si nemyslím, že by představení byla až tak nebezpečná. To je jako když lidé přijedou z venkova do města. Taky mají pocit, že je to tam velmi nebezpečné, ale jde jen o to dosáhnout, aby váš instinkt byl v pohotovosti, nesmí být zpohodlnělý. Mám rád, když musíte být v pohotovosti, když něco chcete, protože ve chvíli, kdy něco chcete, tak pro to něco děláte. Ale je to taky protest proti nudě moderní společnosti.
FOTO: Festival tanečních filmů