Článek
Ze sestavy kapely vzešly pozdější sólové hvězdy Nico, Lou Reed a John Cale. Obal slavného alba The Velvet Underground & Nico (1967, v době vydání až 171. v americké hitparádě) namaloval popartový věrozvěst Andy Warhol.
Výběrové album The Very Best Of The Velvet Underground nabízí průřez americkými i britskými singly skupiny. Nejstarší skladby jsou ze šestašedesátého roku (I"m Waiting For The Man, All Tomorrow"s Parties, Heroin a Sunday Morning) a všechny nalezneme na legendární "banánové" desce. John Cale o ní řekl: "Snažili jsme se udělat něco podobného Philu Spectorovi a použít co nejmenší počet nástrojů. Na některých nahrávkách to fungovalo. Kapela už pak nikdy neměla tak dobrého supervizora, jako byl Tom Wilson."
Heroinová filozofie
První část alba The Velvet Underground & Nico je na výběru celá včetně kultovní Reedovy skladby Heroin. Když o něm zpívá, idealizuje prý drogu pouze pro ty, kteří chtějí zemřít. Následky ale byly zhoubné, tehdejší rockoví fanoušci přijali heroinovou filozofii za svatou a nevnímali, že postava ze skladby vůbec nemusí být Lou Reed. Na následujících albech již Nico nezpívala. Z White Light/White Heat (1967) jsou na výběru tři písně, z kolekce The Velvet Underground (1969) čtyři a z Loaded (1970) dvě.
Jelikož jde převážně o singlové výtažky, lze vystopovat méně psychedelie, než ve skutečnosti v krvi skupiny bylo. Písničky jsou velmi přehledné, textově napjaté, provokativní a hudebně zaonačené podle takřka minimalistického gusta tvůrců, ve své době velmi neobvyklého.
Život s dvěma dolary na den
The Velvet Underground byli dobrovolným protipólem kultovního hnutí hippies a zcela jistě nepřinášeli dobový mainstream. Bubenice Maureen "Mo" Tuckerová vzpomíná: "Nebyli jsme kapela, o které by se psalo každý týden v časopisech. Našim šéfům v gramospolečnosti MGM ale nikdy pořádně nedošlo, jak dobří jsme byli. Na konci šedesátých let jsme žili tak, že jsme měli třeba dva dolary na den. Znechucovalo mě, že jsme byli v rukách lidí, kteří vůbec nevěděli, která bije."