Slash se našel – v hardrockové minulosti

Slash namíchal působivý koktejl z tvorby vlastní i ze skladeb Guns N´ Roses a Velvet Revolver doplněný rockovou klasikou. Z aktuální sólové desky nemohly chybět písně Back From Cali a hit Starlight, protože právě ty nazpíval Myles Kennedy, který posléze zaujal post vokalisty Slashovy doprovodné kapely.

A došlo i na hity Guns N´Roses, i když Slash předem přiznával, že Sweet Child O´ Mine dlouho neměl rád. Bluesový nádech dodaly koncertu písně z alba natočeného v půlce devadesátých let pod hlavičkou projektu Slash´s Snakepit.

I když doprovodná kapela byla dobrá, bubeník Brent Fitz byl patřičně důrazný, hlavní hvězdou byl přece jen Slash, který ukázal, proč je jako kytarista tak ceněný. Nestaví jen na hbitých prstech, na rychlosti a ekvilibristice při hraní akordů, při nichž by si normální kytarista zlomil prsty, jako mnozí čarostřelci typu Malmsteena.Je si vědom, že hra musí sloužit skladbě, pracuje se zvukem i s gradací a promyšlenou stavbou kytarové linky poučen nejlepšími rockovými hráči. Slashe lze taky po jejich bok bez jakéhokoli přeceňování stavět.

Koncert to jasně prokázal. Měl hutný sound, pracoval s vazbou a nebál se zvuk okořenit v případě potřeby i trochou psychedelie. Nálada skladby pro něj byla důležitější než stylový purismus.

Současně ale koncert ukázal, že Slash tkví v minulosti, v dobách, kdy rock byl na vrcholu, kdy Jack Daniels tekl proudem a ze stolů se šňupaly dlouhé lajny kokainu. Koncert působil, jako by se stále psala polovina osmdesátých let, pokud vůbec už začaly. Vokál byl v duchu hardrockové tradice pěkně vysoký, jako by Mylesovi někdo šlápl do rozkroku, došlo i na nějaké to sólo, jako by pořád byli Led Zeppelin tou největší kapelou vůbec a nejen největší rockovou partou.

A Zeppelin nejsou zmiňováni náhodou jen kvůli pojetí hry Slashe, na němž je patrné, že nejvíc inspiroval právě Jimmi Page, ale také kvůli tomu, že v prvním přídavku vystřihl Communication Breakdown.