Článek
Název alba je poměrně odvážný. Co vás k němu dovedlo?
Harmáček: S názvem přišla původně má žena a měla to být drobná nadsázka. Ale když byly písničky hotové, uvědomili jsme si, že má každá jiný charakter a pasovala by do jiného rádia. Na desce jsou funk, pop, soul, rap, devadesátkové diskotékové rytmy, groovy a další styly. Můžeme oslovit více rozhlasových dramaturgů, kteří si mohou vybrat písničku podle zaměření své stanice.
A jelikož dnes na scéně dochází k obrodě stylů z osmdesátých a devadesátých let, kdy alba občas mívala v názvech slovo hity, rozhodli jsme se to naše nazvat Rádiové hity vol. 1. Jestli vyjdou Rádiové hity vol. 2, to se uvidí.
Vaňas: Nová deska má oproti našim minulým větší popové parametry. Proces jejího vzniku trval dva a půl roku, takže jsme měli čas písně vyšperkovat tak, jak jsme si představovali.
Jaká je podle vás charakteristika hitu?
Vaňas: Člověk si takovou písničku poslechne a zůstane mu z ní něco v hlavě. Ať už jsou to hudební fráze, refrén, nebo text.
Harmáček: Texty hitů posluchače emočně zasahují. Navíc často vnímám, že se při nich na koncertech vlní, pohupují nebo tančí. Myslím si, že v Čechách má mnoho kapel v repertoáru písně, jež by byly hity, bohužel často se k běžným posluchačům jen tak nedostanou.
Prosadit písničku do vysílání tedy není jednoduché?
Harmáček: Co Čech, to muzikant. Dost Čechů se hudbou baví, hraje na hudební nástroje a zpívá. A každý, kdo to dělá, má ambici být v rádiu. Nesetkal jsem se s tím, že když někdo založí kapelu, tu ambici by neměl. Všichni k jejímu naplnění hledají cesty a programoví ředitelé musí odolávat velkému náporu. Upřímně řečeno jim jejich pozici vůbec nezávidím.
Postupem času se dostanou do stavu, kdy se tomu tlaku odolávat naučí. A v tu chvíli jim může hit uniknout. Je tu ale také otázka, zda jsou v dnešní době rádia a televize k prosazení skladeb důležité, zda jsou stále těmi rozhodujícími médii. Možná už na to stačí sociální sítě.
Vaňas: Moc, kterou rádia a televize ještě nedávno měly, už není taková. Do popředí se dostaly sociální sítě a v rotacích rádií se naopak často hrají písně, jejichž nasazení si někdo zaplatil. Když už to lze dělat takhle, je těžké, pokud nejste slavná kapela, dosáhnout nasazení písní v tradičních médiích bez peněz.
Vy za to platíte?
Vaňas: Ne, necháváme na rozhlasových dramaturzích, jestli si něco vyberou. Chceme ale více pracovat se sociálními sítěmi, pouštět se touto cestou. Mnohá rádia se už dnes koneckonců řídí i tím, jak jsou písně úspěšné na internetu.
Poprvé jste celé album nazpívali v češtině. Proč?
Harmáček: Vždycky jsme se pohybovali na hranici mezi češtinou a angličtinou. Máme totiž ambice nabízet naši hudbu i do zahraničí. Dva roky jsem jako muzikant působil v Německu a zjistil jsem, že funk, což je náš základní stavební kámen, je tam velmi populární a žádaný. Němci ho milují – a týká se to všech věkových kategorií.
Naše expanze do zahraničí však úplně nevyšla ze dvou důvodů. Měli jsme v sestavě skvělé zpěváky, postupem času se jim ale podařilo prosadit se a dali se na sólovou dráhu. Tyhle personální změny na postu zpěváka nám moc nepomáhaly. Němečtí pořadatelé také říkali, že naše angličtina v písních není dobrá a tamní fanoušci by ji nepřijali. Němci anglicky umí, nedají se obalamutit.
Naše předešlá deska Funk You z roku 2017 byla celá v angličtině. Teď jsme si řekli, že ta nová bude nazpívaná česky. Pozvali jsme na hostování naše kamarády Evu Burešovou, Elis Mraz, Natálku Grossovou, DJ Roxtara a další a naštěstí to dokonale sepnulo.
Do soulu a funku je přitom složité vymyslet dobrý a zpěvný český text. Náš jazyk je těžký na výslovnost, není tak ohebný a měkký jako angličtina nebo třeba slovenština. My do toho ale šli. Bylo to náročné, ale myslím, že to dopadlo dobře.
Co pro kapelu nové album znamená?
Harmáček: Je to další kapitola. Oproti minulosti jsme si na něm hráli i s programmingem, syntezátory a samply. Můj producentský záměr byl opustit tradiční přístup k soulu a funku, protože se od sedmdesátých a osmdesátých let točí dokola. Líbí se mi přístup kapel, které funk léta dělají a mají v něm otištěnu svou osobitost. My ho ale chtěli udělat nově, otevřít jeho hranice a naservírovat ho lidem v nové české podobě. Také je potěšit, zabavit a nabít pozitivní energií.
Vaňas: Často mě zaráží názor, že funk je starý a nemá co nabídnout mladým posluchačům. Přitom když si zajdete nakoupit do obchodního domu, slyšíte ho z reproduktorů nejčastěji, a v novém pojetí. Obchodníci určitě vědí, co na lidi působí a co jim zvedá náladu.
Na scéně se dnes projevuje nostalgie po muzice osmdesátých let. Stačí si poslechnout Bruna Marse, Duu Lipu, The Weeknda a další, v jejich písních je výrazná. Dělají i funk, který oblékají do moderního kabátu. Takže tenhle styl má stále co nabídnout.
Harmáček: Můj názor je, že Češi milují funk, ale nevědí o tom. My už ho jako stylové označení moc nepoužíváme. Přestože na něj na diskotékách tancují mladí lidé, máme trochu strach, že nás v očích řady těch, kteří by si k nám mohli najít cestu, hodí o padesát let zpět.
Jakube, než jste přišel do kapely, zpíval jste v Americe. Jak k tomu došlo?
Vaňas: V sedmnácti jsem v rámci školního programu odjel na rok do Pittsburghu. Předtím jsem se přes sociální sítě spojil s klukem, v jehož rodině jsem měl bydlet. Diskutovali jsme o muzice a on mi pak napsal, že týden poté, co přijedu, budeme mít koncert. Připojil písně, které se mám naučit, a já se hned po příjezdu stal členem kapely, se kterou jsem byl celý rok.
Nemáte nutkání se do Ameriky kvůli hudbě vrátit?
Vaňas: V tuhle chvíli máme s kapelou rozdělanou úžasnou věc, kterou chceme dotáhnout ještě mnohem dál. Určitě nechci od ničeho utíkat a za každou cenu se zkoušet prosadit v zahraničí. Na to jsem moc velký srdcař a patriot. Ale třeba se jednou ze zámoří ozvou.
Již 1. června pokřtíte nové album v pražském JazzDocku. Jaký to bude koncert?
Harmáček: Budeme oslavovat muziku a pozveme si hosty. Jejich jména ale neprozradím, lidé je uvidí až tam. Primárně to bude koncert Top Dream Company. A v naší režii bude i after party.
Může se vám hodit na Zboží.cz: