Skupina Tibet: Líbil se nám nekonečný uzel

Čtvrtstoletí na scéně si Tibet připomněl nejenom říjnovým koncertem v Brně, ale také albem Para.světy, které doplňuje stejnojmenný komiks v tištěné i digitální podobě. O historii i současnosti kapely vyprávějí zpěvák Jiří Sekerák, baskytarista Jiří Štefl a bubeník Zbyněk Raušer.

Sekerák: O ambicích jsme nepřemýšleli, nicméně vždy, když jsem cokoli začínal, včetně vztahů, tak jsem do toho šel s tím, že je to napořád. Věděl jsem tenkrát, že se chci věnovat hudbě a jsem v kapele s lidmi, s nimiž by se to mohlo podařit.

Štefl: Chtěli jsme fungovat. O tom, jestli třeba není čas to skončit, jsem přemýšlel až mnohem později, v roce 2003. Moc se nám nedařilo a přestalo to trochu dávat smysl. Nakonec jsem ale dospěl k závěru, že mi kapela tak přirostla k srdci, že bych v ní chtěl být, dokud to půjde.

Sekerák: Kapelu jsme založili v brněnské vinárně Venuše, která už neexistuje. Přinesl jsem tehdy Tibetskou knihu mrtvých v angličtině, protože v češtině ještě nevyšla, popíjeli jsme jihomoravské víno, četli si v ní a vymýšleli, jak to s kapelou uděláme. Pokud ale jde o název kapely, mám asi osm verzí, které při jeho objasňování střídám.

Štefl: Na anglickém vydání Tibetské knihy mrtvých byl zobrazený nekonečný uzel. Líbil se nám tak, že jsme ho potom dali na obal prvního alba. Vzali jsme si ho jako logo, a na to konto jsme si dali název Tibet. Vznikl kvůli grafickému symbolu.

Sekerák: Myslím, že do řady mých textů se promítá část buddhistické filozofie dost významně. Ale není to prvoplánová věc, jsou to spíš ideová východiska jinak civilních textů. Myslím, že kdo se v budhismu orientuje, ten to v těch textech pozná. Tibet ale pro nás byl hlavně ten uzel. I když jsem nějakou dobu učil na Masarykově univerzitě v Brně antropologii a náboženství a v rámci expedice jsem navštívil území Burjatska, jež je pod historickým vlivem tibetského buddhismu, tamní hluboká filozofie v našich textech není.

Je ale zajímavé, že na našich facebookových stránkách máme mnoho fanoušků z Tibetu. Třeba se tam jednou podíváme na nějaký festival.

Sekerák: Prošli jsme různými obdobími, přičemž to vždycky samozřejmě nebylo ideální a podle našich představ. Řekl bych ale, že doba našich začátků byla výborná. Umělecky i přátelsky jsme se spojili s brněnskými kapelami Bratrstvo a Narvan a objížděli jsme společně kluby.

Od začátku to dobře fungovalo, a to jsme vlastně tvořili jakousi alternativu brněnské alternativní scéně, která byla na přelomu osmdesátých a devadesátých let populární. My se řadili spíše k poprocku, i když jsme tenkrát se slovem pop šetřili. Moc se totiž nenosilo.

Štefl: Nikdy jsme nekalkulovali a nic nevymýšleli. Všechno, co jsme napsali a prezentovali, vznikalo přirozeně. První album Šambala z roku 1996 bylo spontánní. Následující Šrivatsa z roku 2000 promyšlenější a The Semish Album z roku 2007 po všech stránkách vyspělejší.

Na další album Robinsonaut z roku 2012 už měl vliv náš bubeník Zbyněk. Přišel k nám předtím z jiného hudebního světa, z velké části z elektronické hudby. Také ho zajímá produkce, hodně se zabývá technickými věcmi. Na našem posledním albu Para.světy jsme vlastně prozradili, že nám vyhovuje hrát klidněji než v minulosti a jdeme hlavně po silných melodiích, dobrém zvuku a smysluplných textech.

Ten vývoj je logický. Dnes už si nedokážu představit, že bychom se vrátili k tomu, co jsme hráli na začátku, byť nás staré desky a písničky pořád strašně baví.

Raušer: K tomu, abych se stal členem Tibetu, mě přivedl kamarád, který v  kapele hrál jako záskok. Připravoval mě tehdy ke studiu bicích na konzervatoři. Já si poslechl, co Tibet hraje, a vlastně mě to oslovilo. Měl jsem totiž vždycky rád skupinu Narvan a Tibet byl v té době na podobné vlně. Později jsem do kapely přivedl ještě kytaristu Lukáše Hrabovského, což je můj vrstevník. Tím jsme se věkově vyrovnali.

Štefl: Ukázalo se, že nikdy není pozdě a kdykoli se může cokoli stát. K tomu se samozřejmě přidala obrovská radost, tím spíš, když jsme tu písničku neskládali s tím, že je do rádií a bude z ní hit. Vzpomínám si, jak jsem zpěvačku Terezu Černochovou, která v ní hostuje, vyzvedl u Mělníka na benzinové pumpě, odvezl ji do tamního studia Honzy Ponocného, ona ji během pětadvaceti minut nazpívala a jela domů. Takhle se přece nevyrábějí hity.

Sekerák: Říkali jsme si, že by bylo dobré, kdybychom se na novém albu nějak posunuli, a tudíž by nebylo špatné, aby bylo koncepční. Když slyším tohle slovo, vždycky si vzpomenu na desky Pink Floyd. Je to artrocková skupina, přičemž v tom žánru jsou taková alba obvyklá. V poprocku, v němž se pohybujeme my, to je ale nezvyklé. Přesto jsme to vzali jako výzvu.

Rozhodl jsem se, že napíšu texty tak, jak mě napadnou, a teprve potom je spojím konceptem. Náš kytarista Lukáš mi řekl, že když už jsem fanda filmů Karla Zemana, mohl bych to pojmout podobně. I díky jeho pobídce jsem napsal texty o čase a konfrontaci s ním. Dal jsem k sobě postavy Barona Prášila a Robinsonauta, no a napadlo mě, že by k tomu mohl vzniknout i komiks.

Sekerák: Zbyněk hraje v kapele Animé s Jirkou Kučerovským, jinak i spoluhráčem Tomáše Kluse. Jednou mi řekl, že Kučerovského bratr Tomáš je špička v kreslení komiksů, což jsem do té doby nevěděl. Propojil nás a my si okamžitě naprosto porozuměli. Na první dobrou jsme se pochopili a za pár týdnů začal pracovat na komiksu.

Raušer: Shodli jsme se na tom, že Para.světy jsou naše stylově nejvyrovnanější album, a to i přesto, že je na něm řada vlivů. Zatímco na předešlé desce Robinsonaut by každý z nás našel jednu oblíbenou skladbu, Para.světy vnímáme jako celek, jako ten koncept.

Štefl: Jedeme dál. Jsme kapela, která nikdy nebude zpívat anglicky a nikdy nebude kalkulovat. Uvidíme, co nám další roky přinesou.