Článek
Album skupina pokřtí 23. ledna v pražské Malostranské besedě. Na otázky odpověděli zpěvák a kytarista Martin Krajíček a baskytarista Vráťa Horčík.
Do roku 2005 jste se jmenovali Nahoru po schodišti dolů band, potom jste název změnili na Schodiště. Proč?
Horčík: Rozešli jsme se tenkrát s naším bubeníkem Markem Brodským. Jako zakladatel kapely měl autorská práva na název Nahoru po schodišti dolů band a nechtěl, abychom s ním dále pokračovali. Nejjednodušší pro nás bylo zvolit jako nový ten, kterým nás stejně mnozí fanoušci označovali, tedy Schodiště.
Marek Brodský byl nejenom bubeník, ale i autor textů. Jak vás jeho odchod zasáhl?
Krajíček: Když odešel, situace v kapele se dost změnila. Začaly se objevovat jiné vůdčí persony, které se snažily naši tvorbu trochu změnit. Ne všechny nápady se mi líbily, ale spousta z nich ano. Ostatně řadu skladeb z té doby hrajeme dodnes.
V roce 2011 jsme nahráli album Roztoky, na němž se náš zvuk opět stabilizoval, respektive se vrátil k tomu tradičnímu. V roce 2016 vyšlo minialbum Polokruh a nyní vychází deska Kupředu! Podle mého názoru je definitivním přihlášením se k tradičnímu zvuku kapely.
Už na konci osmdesátých let se vám podařilo dosáhnout zvuku, podle kterého vás hudební posluchači poznají. Ceníte si toho?
Horčík: Hlavní rozpoznávacím prvkem je pro nás hra akordeonu. Asi jsme byli první československou bigbítovou kapelou, v jejímž zvuku měl hlavní slovo. Kdybychom ten nástroj v sestavě neměli, byli bychom mnohem hůře rozpoznatelní už jen proto, že máme širší stylový záběr. Charakteristický je pro nás i hlas zpěváka Martina Krajíčka, který je také nezaměnitelný.
Nejsem si ale jist, jestli si toho ceníme. Muzikantsky jsme takové holky do větru a často se ten zvuk pokoušíme posunout, protože nás třeba zaujalo něco jiného. Nakonec to ale stejně skončí tak, že se vrátíme k sobě. Takže i když si svého zvuku moc nevážíme, vždycky u něj skončíme.
Hudební řeč se během času mění, posunuje a modernizuje. Respektujete to?
Horčík: Uvědomujeme si, že čas běží a věci se mění. Je to velmi patrné. V roce 2000 jsme měli na koncertě v pražském klubu Vagon čtyři sta lidí, což bylo na náš samostatný koncert obrovské množství. Dnes bychom toho asi nedosáhli, ani kdybychom se stavěli na hlavu.
Nehodnotíme ale, jestli je to dobře, nebo špatně. Taková je prostě doba. Na poslední desce se naše vnímání běžícího času asi nejvíce odráží v textech.
Krajíček: Změny jsou patrné i v tom, jak se mění práce na zvuku desek. Před dvaceti lety šlo o to, aby každé album dobře hrálo ve stereu a na velkých reprobednách. Dnes se bere ohled na to, aby dobře znělo z mobilu.
Vždycky jste byli především klubová kapela. Myslíte si, že čtyři sta lidí na samostatném koncertu ve Vagonu bylo maximum, kterého jste mohli dosáhnout?
Krajíček: Z mého hlediska jsme byli nejlepší stadionová kapela u nás. Říkám to samozřejmě v nadsázce, ale když jsme hráli v jednu hodinu v noci na festivalu v Poličce po finských Waltari, kteří to tam smetli a my si říkali, že to budeme mít těžké, všichni lidé v areálu tancovali. Odehráli jsme tam jeden ze svých nejkrásnějších koncertů.
Horčík: Jsme klubová kapela, ale nikdy pro nás nebyl problém hrát na velkém pódiu. Kromě slavného vystoupení v Poličce musím vzpomenou i na skvělé koncerty na festivalu Rock for People v Českém Brodu. Existuje legendární fotka od Dimíra Šťastného pořízená z pódia, kdy jsme hráli Disco Song a desetitisícový kotel pod pódiem pohyboval rukama tak, jak to dělal náš zpěvák.
Co pro vás tvorba a prezentace písniček vlastně znamená?
Krajíček: Pro mě je to možnost vyjadřovat se paradoxem nebo ironií k různým situacím. Vyhovuje mi poloha, kdy si z něčeho děláme legraci. Bylo to tak například ve zmíněném Disco Songu, kdy jsme si utahovali z diskoték a lidi to vzali. Na novém albu je zase třeba písnička Kupředu! Je to taková radostná budovatelská věc, ale znamená opak.
V refrénu se objevuje spojení pravý hák, který symbolizuje nacistickou totalitu, a kupředu levá, jež symbolizuje komunistickou totalitu. Celé je to pak varování před případnou další totalitou, která by mohla přijít. Lidé se našli v konzumu a globalizace je podle mě skrytá totalita, která světu hrozí.
Po odchodu Marka Brodského nám většinu textů píše harmonikář Míra Klíma. Je básník, vydal čtyři sbírky a na básnických fórech má spoustu pozitivních ohlasů. Většina jeho témat je zásadních a my si z nich dokážeme vybrat ta, která nás oslovují. Zhudebnili jsme i několik jeho básní, a i v jeho písňových textech se nějaká ta básnická inspirace objevuje.
Přijde mi, že tématem nového alba je stárnutí...
Krajíček: Mohlo by to tak být vnímáno, ale já to beru tak, že jsme se ohlédli za tím, co bylo, a jdeme kupředu.
Kterou písničku z nového alba považujete za zásadní?
Horčík: Deska je čerstvá a my ještě nevíme, která skladba to je. U předchozích alb se nám vylouply až časem.
Krajíček: Pro mě je momentálně srdcovka písnička Mám sto chutí. Je rychlá, jasná a úderná.
Mění se u vás prožívání tvorby a koncertů?
Horčík: Pocity se mění tak, jako se mění člověk sám. Ale intenzita zůstává. Náš harmonikář a textař Míra Klíma už ostatně kdysi dávno řekl, že součet vášní zůstává neměnný.
Krajíček: Fascinuje mě to, co s kapelou udělá odezva posluchačů. Vždycky se snažíme zahrát dobře, ale když vidíme, že to lidi opravdu baví, že písničky znají, a znají i ty, které vznikly, když ještě mnozí z nich nebyli na světě, vydáváme ze sebe jen to nejlepší. O tom, jaký koncert bude, rozhoduje obvykle první odehraná skladba. Buď se ledy mezi kapelou a publikem prolomí, anebo ne.
Může se vám hodit na Zboží.cz: