Článek
Kolikrát jste litovali toho, že jste před dvěma lety ohlásili vydání trilogie?
Petr Janda (zpěv, kytara): Litoval jsem letos koncem června. Měl jsem pocit, že mi skládání nejde, a jelikož mi do odevzdání písní alba zbýval měsíc, měl jsem strach, že ho nestihnu připravit. Jenže asi za deset dní se to zlomilo a začalo mi to jít způsobem, který jsem do té doby nepoznal.
Jakým?
Janda: Měl jsem pocit, že mi to někdo diktuje, vede mi ruku na kytaře a posílá mi melodie. Jako by to někdo psal za mě. Múza přišla, sedla si vedle a odletěla, až když jsem byl hotový.
Byl jste s písničkami spokojený?
Janda: Byl, jenom se mi to trochu vymklo z ruky. Vždycky chci psát rockové písně. Občas mi to ale sklouzne k popu, který vlastně dělat nechci a ani ho nemám moc rád. Stalo se mi to i teď.
Možná mě ale k tomu popovějšímu vyznění táhl název alba. Klukům z kapely jsem potom ale řekl, že jestli nahrajeme další desku, bude ultra tvrdá.
Byly názvy všech tří alb ze série Souhvězdí vodítkem k tomu, jak mají písně znít?
Janda: Asi ano. Vědomě jsem to neřešil, ale v podvědomí jsem samozřejmě měl informaci, že píšu pro konkrétní desku s určitým názvem, což mi asi vytvořilo mantinely. V létě jsem věděl, že píšu písničky pro Souhvězdí romantiků, a ony takové byly.
Milan Broum (baskytara): Přitom jsme si řekli, že byť se album jmenuje Souhvězdí romantiků, není potřeba na ně složit šest písniček typu Okno mé lásky.
Kdyby ale byly tak úspěšné, tak by to bylo dobré, ne?
Broum: To ano. Je ale otázka, jestli by taková písnička dnes zabrala. Vůbec si to netroufnu odhadnout, ačkoli si myslím, že dobrá písnička si posluchače najde.
Martin Vajgl (bubeník): Doba se změnila. Ještě v devadesátých letech brali lidé vydávání alb jako události. Různé generace měly své kapely a ty podporovaly. Dnes to tak není, zájem lidí je především díky internetu roztříštěný. Bojím se, že písničky, které byly v minulých letech pro určité generace zásadní, by dnes vyšuměly. I když jsou kvalitní.
Broum: Doba, kdy přišlo Okno mé lásky, byla z dnešního pohledu neuvěřitelná. Získali jsme třikrát za sebou Zlatého slavíka, na koncertech jsme tu písničku hráli třeba čtyřikrát a v rádiích zněla i pětkrát denně, až to mně samotnému lezlo na nervy. Jsem ale strašně rád, že jsem to zažil.
Janda: Dnes je všeho kolem moc, zábavy je spousta a lidé si vybírají. Za totáče byla muzika jednou z mála zábav a svět byl hudbou doslova popoháněn.
Cítíte mezi alby trilogie Souhvězdí rozdíl?
Janda: Každé je jiné, ale přitom drží pohromadě. Kdybychom písničky z nich proházeli a vznikly by tři jiné desky, tak by se toho asi moc nestalo. Samozřejmě se to netýká těch, v nichž se o tom kterém souhvězdí zpívá. Je to prostě tříletá práce, která byla příjemná.
Na Souhvězdí romantiků jste pozvali několik zajímavých hostů…
Janda: Chtěli jsme ho oživit. S Pavlem Šporclem jsme kamarádi. Navíc jsem hrál devět let na housle, a tak si o tom nástroji často povídáme. S Lacem Déczim jsem dokonce odehrál tři koncerty, byl jsem host v jeho jazzovém kvartetu. Známe se dlouho, a přestože jsme každý z jiného těsta, chováme k sobě úctu. Požádal jsem ho, jestli by nám na desku něco nenatočil. Zrovna v mém studiu natáčel vlastní album, a tak to při té příležitosti udělal. Upřímně řečeno mě to překvapilo, protože jako jazzman rockem opovrhuje. Myslím, že to udělal z kamarádství.
Violoncellista Jirka Bárta je virtuos a já si řekl, že když už, tak už. A hráč na foukací harmoniku Vláďa Papež je náš starý kamarád.
Jiří Valenta (klávesy): Jsou to vynikající muzikanti a my byli rádi, že v písních, ve kterých účinkují, nestojí zvuk pouze na kytarách. Album je tak pestřejší.
Janda: Jak jsem na začátku říkal, že mi šlo skládání samo, musím dodat, že jsem od první chvíle věděl, ve kterých písních by hosté měli hrát. Ta múza mi napověděla i to, jaký nástroj by se do nich hodil.