Článek
Nedávno jsem vás viděl v televizní reportáži jako zástupce české emo scény. Přitom jsem nikdy neměl pocit, že byste se do této pozice nějak tlačil. Něco se změnilo?
Ne, nezměnilo, a máte pravdu, že jsem se do pozice zástupce emo scény nehrnul. V českém mainstreamu ovšem žádné emo kapely nejsou, takže se tvůrci té reportáže museli obrátit na někoho problematice trochu blízkého. Pamatuju si, že se ke stylu emo kdysi hlásila skupina Clou, ale později to v nějakém rozhovoru dementovala. Já se k označení „emo“ dostal hlavně kvůli tomu, že chodím v černém, vlasy mám obarvené načerno a maluju si oční linky. Zásady toho stylu jsou ne moc veselé texty, osobní, emoční a prožívaná muzika. To ale nejsem já. Původně jsem do té reportáže sháněl někoho jiného. Nepovedlo se to, tak jsem to vzal na sebe.
O čem jsou texty na vaší aktuálně desce?
Jsou trochu obecnější než texty na minulém albu. Opět se točí kolem ženských, ale také kolem stárnutí, smrti, smíření a podobně. Na jednu stranu jsou smířlivější, na druhou naštvanější.
Říkal jste, že jsou i o stárnutí. Vám ale není ani třicet let. Je to pro vás opravdu tak důležité téma, že o něm píšete?
Je mi sedmadvacet a už dobré tři roky pozoruju, že moje výkonnost nestoupá, nýbrž klesá. Mám na mysli třeba absenci dobrých nápadů nebo zvolna se zhoršující fyzickou stránku. Zároveň je ale pravda, že jsem se trochu zklidnil a už se nenechám tolik rozptylovat hloupostmi. Je to trochu kritické období. V tomto věku spáchala spousta lidí sebevraždu. Byla mezi nimi i řada velkých umělců. Já se snažím brát ho s nadhledem, i když jsem si v sedmnácti letech nedokázal představit, jak to bude vypadat za deset let.
Pamatuji si, že jste se při vydání prvního alba Little Black Book (2008) těšil na to, až začnete žít bohémský umělecký život. Jste s ním spokojen?
Nevěděl jsem, co mě čeká. Dnes už mám vyzkoušené, že je to zajímavé, současně psychicky i fyzicky náročné. Vyjednávám pro kapelu koncerty, dělám jí manažera, desku jsme si vydali za své peníze a ve vlastní režii. Nestíhám k tomu dělat žádnou jinou práci, která by mě uživila, takže trochu živořím a uklidňuju se tím, že to bude lepší. Pořád mi totiž stojí za to dávat do muziky tolik energie. Současně mě ale někdy zamrzí, když se to úsilí nevrací.
S tím rizikem jste do toho přece musel jít…
Samozřejmě. Vím, že kdyby naše nová deska propadla, tak hudbu dělat nepřestanu. Ale občas je fajn, když se vám něco z vložené energie vrátí zpět.
Myslíte si, že jsme kulturní národ?
Ten pocit teď bohužel moc nemám. Je složitá doba a lidé nechtějí za kulturu platit. Mám dojem, že by ji nejraději jen brali, ale nic do ní neinvestovali. Divadla krachují, kina krachují, kluby krachují, to všechno proto, že do nich nikdo nechodí. Málokomu se chce dát peníze za lístek. Jít druhý den do hospody a spoustu peněz tam jen tak propít ale problém není…
Stoupají náklady na prostý život a je zřejmé, že kultura je jako „zábava“ první na odstřel…
To je asi pravda. Já si ale nemyslím, že nás tzv. finanční krize tolik zasáhla. Osobně jsem bez peněz už tři roky, ale když mám možnost někam jít, vyrazím. Přitom se říkávalo, že když je bída, zůstane národu jenom ta kultura. U nás to teď moc neplatí.
Je v pořádku, když je muzikant bez peněz?
Asi to k tomu patří, i když ne každý tak skončí. Z vlastní zkušenosti vím, že nemít peníze a zázemí je občas dost „na palici“. Nemyslím si, že to tak může fungovat věčně. Pokud se to nezmění, budu muset začít někde pracovat. Momentálně se zabývám jenom kapelou. Hrajeme sice hodně, ale z honorářů splácíme realizaci druhého alba.