Článek
Před dvěma lety jste se dali dohromady po sedmileté pauze. Jak si užíváte návrat na scénu?
Už si to ani nepamatuju. Pamatuju si, jak skvěle kluci hrají a jaká s nimi byla na koncertech legrace. Nevíte, co máte, dokud o to nepřijdete.
Děláte teď něco jinak, aby se ta situace neopakovala?
Už nám za krk nefuní nahrávací společnost, která nám neustále říkala, co dál. I když jsme nahrávali novou desku, nechali jsme všechen stres plavat. Dáváme si prostor. A co se mě osobně týká, musím častěji nechávat svou pusu zavřenou, dělat svou práci a cenit si toho, že si skvěle užívám.
Než jste se rozpadli, byli jste v 90. letech úspěšná kapela. Na co nejvíc vzpomínáte?
Jeli jsme tehdy turné s úžasnými kapelami. Předskakovali jsme Aerosmith, Rush, Scorpions nebo Bryanu Adamsovi. Bylo to sice náročné, ale byly to dobré časy. Nicméně nechci upadat do melancholie, ale já byl v té době poprvé ženatý a nevyšlo to, protože jsme příliš koncertovali.
Nyní, když se nám stýská po rodině nebo je toho moc, můžeme se domluvit a říct si, pojeďme domů. Tehdy na nás bylo vyvíjeno příliš mnoho tlaků z různých stran, ale teď je to v pohodě. Před několika měsíci, když jsme byli v Japonsku, přijela za mnou rodina do Tokia. To jsme dřív nedělali.
Letos jste vydali album What If... Snažili jste se na něm navázat na to dobré, co vás proslavilo?
Myslel jsem si nejdřív, že natočíme něco jako naše druhé album Lean Into It. Na něm bylo pár hitů, docela se povedlo. Ale novinka je nakonec jiná. Nejsem typ člověka, který by se snažil prvoplánově napsat hit. Ten musí vyplynout. Měli jsme skvělý den, když vznikla naše nejslavnější písnička To Be With You, stejně tak když vznikaly Just Take My Heart nebo Wild World. Tehdy to do sebe zapadlo jako puzzle – nahrávali jsme každý sám. Tentokrát jsme nahrávali společně. Pojali jsme to jako živé album bez publika. Nahrávali jsme asi dva týdny. Každou písničku jsme nahráli asi dvacetkrát a pak jsme vybrali nejlepší verzi.
Hudební scéna prošla v posledních letech proměnou, objevila se řada nových kapel. Jak to vnímáte vy?
Kapely přicházejí a odcházejí, ovšem hlavní rozdíly vidím jinde. Americké rádio se naprosto změnilo a hrozně nyní podléhá vydavatelským firmám. Přijde mi, že nehraje, co chce, nýbrž co musí. Dřív se víc hrála naše hudba a to nám vyhovovalo. Dnes je ale divné podívat se na iTunes, otevřít si žánrové menu a zjistit, že rock’n’roll je někde dole vedle mluveného slova.
Chybí vám něco ze starých časů?
Chybí mi obchody s deskami, ale to je, jako když někomu ještě staršímu chybí vinyl. Je to teď lepší pro životní prostředí, ale na druhou stranu nezbývá prostor pro umění. Hudební nosiče byly čím dál menší, až zmizely úplně. Chybí mi také výtvarná stránka. Celá záležitost se stahováním hudby je nepříjemná. Proti dřívějšku je to trochu chaos a zdá se, že je všechno zadarmo. To všechno je pro muzikanty frustrující. A vlastně je to i důvod, proč nyní máme tak rádi živé hraní. Je to poctivější.
Na co se mohou v sobotu večer diváci v Třinci těšit?
To je ta Noc plná hvězd? Na ni se těším. Víte, nedávno jsme hráli na Hellfest festivalu ve Francii. Byli jsme na hlavním pódiu s Ozzym Osbournem a Judas Priest. Bylo to šílené. Líbilo se mi to, ale zároveň jsem byl vyděšený. Byl to přece jen metalový festival. Říkal jsem si, že když zazpívám To Be With You, mohli by mě sestřelit.
Občas hrajeme coververze od The Who, tak jsme to zkusili a po očku sledovali publikum, jestli bychom nemohli To Be With You přece jen risknout. The Who se jim líbili, ale stejně jsme to nedali. Někdy jsem prostě paranoidní. Takže uvidíme, jak se to v Třinci bude vyvíjet…
