Článek
Na kontě máte řadu hitů. Cítíte se kvůli tomu být při psaní nových písniček pod tlakem v tom smyslu, že se od vás očekávají další?
Bolan: Takový tlak jako autor nevnímám, už jenom proto, že mě písničky, které by mohly být hity, psát baví. Spíš tedy sám sebe špičkuju a zjišťuju hranice svých možností. Vždycky mám radost z každé dobré skladby, která vznikne, a když je z ní hit, mám radost o to větší.
Které vaše písně se podle vás opravdu povedly?
Vorda: Za mě je to Tanči, dokud můžeš. Je podle mě řemeslně kvalitně udělaná. Když mi bylo jedenáct, měl jsem učitele, jenž byl i u začátku Mandrage. Pouštěl jsem mu tehdy naše první písničky a bylo pro mě důležité, jaký na ně bude mít názor. Potom jsem se s ním asi šest let neviděl, ale dva roky po vydání skladby Tanči, dokud můžeš mi zavolal a řekl, že mu v minulosti vždycky přišlo dost hrozné to, co hrajeme, ale tahle písnička ho baví.
Bořík: Já mám nejraději Siluety. Hezky se mi hrají, mají atmosféru, a kromě toho máme s Matyášem na koncertě v téhle skladbě několik hudebních žertíků.
Bolan: Jak jsem řekl, jsem spíše zatížený na hitové písničky. Proto jsem nejvíc fixovaný na Hledá se žena a Šrouby a matice. Spolu s Františkovými Lázněmi jsou to naše největší hity.
Zvuk vaší minulé desky Potmě jsou všechny kočky černý byl inspirován popem osmdesátých let, elektronikou a diskem. Je v nějakém ohledu koncepční i novinka?
Vorda: Už když jsme dokončili minulé album, řekli jsme si, že příští bude živé, vůči tomu předešlému až extrémně protikladné. Ten plán jsme měli i při nahrávání a hledali jsme co nejlepší zvuk. Ještě když jsme vydali první písničku Slečno, já se omlouvám se, neměli jsme pořád jasno. Teprve s písničkou Filmy nám začalo být zřejmé, jaký ten zvuk bude.
Podle Filmů vznikl i jakýsi koncept, který ale asi není tak patrný. Spočívá ale třeba v tom, že ve všech písničkách jsou použity podobné zvuky a nástroje, třeba Wurlitzer nebo takové ty velké, často vysamplované zvuky bicích. Říkali jsme tomu filmové bubny.
Z kolika písniček jste na desku vybírali?
Bolan: Asi z dvaceti, některé ale byly jen ve formě základního nápadu. Vybírali jsme a vyhazovali. Je to lepší, než když člověk musí něco dopisovat na poslední chvíli ve studiu. To se ale také dělo.
Bořík: Například píseň Po půlnoci jsme v Red Bull Music Studiu v Berlíně, kde jsme nahrávali, dodělali na poslední chvíli. Den před koncem natáčení jsem k ní napsal text, který Víťa o den později nazpíval.
Většinu textů psal v minulosti Pepa Bolan. Znamená to, že jste rozšířili autorský tým?
Bořík: Pepa jich dělá pořád nejvíc, ale na novou desku přinesl tři písně s texty zpěvák Víťa Starý a já dodal texty dva.
Bolan: Písničky umíme psát všichni, ale zatímco já jsem aktivní, ostatní byli v minulosti trochu líní. Jsem rád, že se teď zapojili. Jsem totiž přesvědčen, že člověk, který skládá, je za jeden rok schopen napsat tři až čtyři silné písně. Když se pak nahrává deska, na které je dvanáct skladeb, musí je doplnit těmi, s nimiž není úplně spokojený.
Je na albu písnička se silným příběhem v pozadí?
Bolan: Je jich tam více, ale zmínil bych Apolináře. Napsal ho náš zpěvák Víťa a je to jeho životní výpověď. Celý text mi přijde nesmírně silný a upřímný, i když si myslím, že pro člověka, který Víťu nezná v soukromí, asi tak nevyzní.
Vorda: Loni od ledna až do března jsme měli pauzu. Nezkoušeli jsme a nebyli jsme v kontaktu. Víťa se zavřel doma, byl sám se sebou a tříbil si myšlenky. Potom přišel na zkoušku a přinesl Apolináře. Klepaly se mu ruce, když nám ho hrál, ale dostal nás hned napoprvé. Všichni jsme si uvědomovali, že takhle se otevřít vyžaduje kus odvahy. Každé slovo v textu je pravdivé.
Mimochodem, proč Víťa tak málo poskytuje za kapelu rozhovory?
Bolan: Má hrozně rád muziku, ale nemá rád mediální svět. Je mu nepříjemný, proto na rozhovory většinou nechodí. Nám ostatním to nevadí, i když se nás spousta novinářů ptá, proč s námi při rozhovoru nebo nějaké jiné prezentaci není. Přece jenom převládá názor, že zpěvák by měl být i hlasem kapely v médiích.
Co vás vedlo k nahrání skladby Výroba?
Bolan: Je to má vzpomínka na časy, kdy jsem pracoval v továrně. Bylo pro mě skličující a stresující chodit každý den na stejné místo a dělat tam pořád stejné úkony. Nebralo to konce a já neměl výhled, co by se v mém životě mohlo změnit. Už dlouho jsem o tom chtěl napsat písničku, a tak jsem to konečně udělal.
Co jste v té továrně dělal?
Bolan: Nejdřív jsem pracoval ve Škodovce jako projektant a potom jsem se přesunul do jedné asijské firmy, která vyráběla televize. Byla to má nejhorší pracovní zkušenost v životě, ta monotónnost byla ubíjející. Potom jsem začal dělat pro firmu, jež dodávala fabrice na televizory součástky. Nabízela jí ale šmejdy a já měl obhajovat jejich kvalitu.
Později se ukázalo, že to opravdu šmejdy byly, a tak spolu ty dvě společnosti přestaly spolupracovat. Na to konto zaniklo mé místo a musel jsem odejít. Naštěstí to bylo v době, kdy kapela Mandrage už docela dobře fungovala, takže jsem se mohl začít věnovat pouze hudbě.
Jak ve skupině zvládáte situace, kdy se tak docela nemáte rádi?
Bolan: Takové situace vznikají většinou v době, kdy se děje něco důležitého. Třeba když nahráváme desku. Dochází ke střetu názorů i našich eg a vznikají konflikty. Jsme spolu ale už docela dlouho a naučili jsme se s tím pracovat. Už víme, že když někdo někomu řekne, že jeho nápad není dobrý, neznamená to nic víc než diskusi. Nevydáme totiž všechno, co kdo do studia přinese. O věcech se někdy hádáme.
Byl někdy někdo na odchodu z kapely, práskalo se dveřmi?
Bolan: To se ještě nestalo.
Již 2. února vyjedete na turné k nové desce. Vždycky jste si dávali záležet na vizuální stránce koncertů. Jak to bude nyní?
Vorda: Naše nová deska je živá a kytarová a s tím jsme spojili i vizuální stránku koncertů. Na sobě budeme mít černé křiváky, což představuje příklon k rock-and-rollu. Použijeme též tradiční věci, které ke koncertům patří, tedy světla či ledkové obrazovky, jen s nimi budeme pracovat trochu jinak, než je obvyklé.
Každým rokem se náklady na naše turné zvyšují. Chceme se v tom neustále posouvat dál. Neónový design, který jsme už trochu nastínili propagací našeho turné na Facebooku, se prolíná celou deskou, scénou, kostýmy i suvenýry, které si budou moci lidé na koncertech koupit.
Hrát celý koncert v křiváku bude asi náročné…
Vorda: Po zkušenosti z minulého turné jsme je nechali ušít z lehkého a prodyšného materiálu. Ty stříbrné obleky na koncertech k minulé desce byly totiž opravdu kožené, z ovčí kůže, která byla ještě polepená tisícovkami malých zrcadélek. Samotná bunda vážila několik kil, k tomu ještě helmy… Když jsme pak hráli třeba chvíli po poledni na festivalech Hrady.CZ, skoro jsme omdlévali. Pod světly to ale vypadalo skvěle.
Může se vám hodit na službě Zboží.cz: