Článek
V čem bude nadcházející turné jiné než ta, která jste už absolvovali?
František Bořík (klávesy): Rozhodně to bude největší turné, jaké jsme kdy absolvovali. Dokonce myslím, že to bude největší podnik Mandrage obecně. Zainvestovali jsme do zvuku i světel, celé nás to stojí tolik, že bychom za to natočili tři nové desky.
Ale dost se těšíme, protože to bude velké a hezké. Vezeme s sebou na české poměry dost velkou show. Dokonce s námi pojede opravdový kamión.
Budete hrát všechny písničky z vaší loňské desky?
Víťa Starý (zpěv): Je to tak. Kromě všech starých pecek a singlů zazní premiérově celá nová deska. Naživo jsme ji dosud nehráli, takže teprve teď budeme mít první opravdovou odezvu od fanoušků. Jsme napjatí, jak nový materiál přijmou a jak budou písničky koncertně žít a fungovat.
Zazní během koncertů i nějaká rarita?
Pepa Bolan (kytara): Když jsme sestavovali program a dali si do kupy všechny písničky z nové desky spolu se staršími singly, které prostě musíme zahrát, zjistili jsme, že na rarity nám už tak nějak nezbývá prostor. Navíc se snažíme ke každé písničce zvlášť vymyslet co nejlepší světla či projekce, což kromě toho, že to je docela dřina, je poměrně nákladné.
Snažili jsme se celý program sestavit tak, aby fungoval jako celek, a dovést ho po všech stránkách k dokonalosti. Rarity si necháme na jinou příležitost, kdy to bude koncepčně vhodnější.
Jak koncerty prožíváte. Stačíte třeba vnímat reakce fanoušků?
Bořík: Snažíme se, jak jen to jde. Na pódiu ale svítí spousta světel a občas do hlediště kvůli tomu světelnému znečištění vůbec nevidíme. Proto někdy zbývá jen odhadovat ze zvukových projevů a doufat, že jekot, který slyšíme, je jekotem nadšeným, nikoli zděšeným.
Jste již zkušená koncertní kapela. Jak moc jsou plnohodnotné koncerty pro muzikanta náročné fyzicky?
Bolan: Poměrně dost. Možná se to nezdá, ale vydržet hodinu a půl křepčit a stíhat do toho ještě alespoň trochu důstojně hrát, bývá někdy náročné. Zvlášť v horkém letním festivalovém období. A nemůžeme si dovolit zklamat. Diváka nezajímají naše problémy, nezajímá je, že třeba někdo z kapely má zrovna teplotu a nemůže hrát, jak je zvyklý. Divák zaplatil spoustu peněz za lístek na svou oblíbenou kapelu a rád by odešel s vědomím, že je nevyhodil.
Musím ale říct, že většinou jde všechno dobře. Celý koncert si užíváme a únavu si připouštíme až posléze v šatně v záplavě radosti, že se všechno povedlo.
I české kapely už dnes absolvují velké halové koncerty, v poslední době například Kabát, Kryštof nebo Chinaski. Láká vás to také?
Bolan: Trochu ano, trochu ne. Kabát, Kryštof i Chinaski jsou kapely, které se na vrcholu české scény pohybují už docela dlouho a můžou si halové štace dovolit. Obávám se, že my zatím rozhodně nejsme v jejich pozici a takhle obří prostory bychom nenaplnili diváky.
Navíc ani nevím, jestli bychom zvládli odehrát dobrý koncert před halou plnou lidí, na to podle mě ještě nemáme dostatek zkušeností. Halové turné musí být nádherný, ale psychicky dost náročný zážitek. Takže si na to určitě raději ještě počkáme.
Co budete dělat, až toto turné skončí?
Bořík: Zvážíme sezónu festivalů a na některých se určitě zkusíme objevit.
Protože se ale mumraj okolo kapely přece jen trochu uklidní, získáme prostor pro další činnosti. Někteří z nás rozjíždějí nové projekty, ve kterých by se rádi kromě hlavní činnosti v Mandrage realizovali.
Já točím desku s kapelou Luno, bubeník Matyáš točí desku se svou druhou kapelou Super Tuzex Bros a ještě hraje jako DJ aka Dead Sailor, Pepa Bolan kromě toho, že skládá i pro jiné interprety, si zakládá novou kapelu. Údajně je to zatím supertajné a nikomu nechce nic prozradit, ale všechno se to točí kolem muziky.