Hlavní obsah

Skupina Korben Dallas: Základem je neopakovat se

Ve své hudbě milují pestrost. Neomezují se ani v textech, hledají stále nová témata. Jejich sedmá studiová deska Deti rýb vyšla v polovině února. Inspirována je soulem, náladou písní Davida Bowieho, francouzskou filmovou hudbou či muzikou klubovou. Bratislavská skupina Korben Dallas ji pokřtí 17. března v pražském Jazz Docku a 29. března v brněnském Kabinetu múz. Skupinu tvoří zpěvák a kytarista Juraj Benetin, baskytarista Lukáš Fila a bubeník Igor „Ozo“ Guttler.

Foto: Jaroslav Špulák , Právo

Korben Dallas v Jazz Docku v Praze, zleva Lukáš Fila, Juraj Benetin a Igor „Ozo“ Guttler.

Článek

Na scéně jste od roku 2010 a máte sedm alb, což je na současnou hudební scénu nezvyklé. Jste plodní autoři?

Benetin: Vypadá to tak. Je to způsobeno tím, že Lukáš hodně textuje. V tuto chvíli máme na čtyřicet jeho textů, které ještě nejsou písněmi. Je to obrovský dar. Každý, kdo někdy skládal písně, potvrdí, že když jsou k dispozici dobré texty, je to pak lehčí.

Zároveň vždy, když odehrajeme turné k nějakému albu, padne otázka, kdy začneme nahrávat další. Písně z nové desky Deti rýb jsme ještě ani jednou nezahráli na koncertě a náš bubeník Ozo už se ptal, kdy začneme zase točit. A protože to řekl během naší cesty do Prahy, dodal, že už má i název desky. Měla by se jmenovat Praha.

Ozo: Plodný autor je nejenom Lukáš, ale i Juraj. Máme nápady textové i hudební. V naší kapele je to tak, že když nemá nápad Lukáš, má ho Juraj a naopak. A opravdu se mi cestou do Prahy v hlavě zrodil název Korben Dallas: Praha. Nadchnul jsem se pro něj.

Lukáši, když píšete tolik textů, myslíte i na to, aby se tematicky neopakovaly?

Fila: Neopakovat se v textech i hudbě je jedna z našich hlavních zásad. Každý z nás má samozřejmě svůj rukopis, v němž jsou zakódované určité poznávací prvky, které jakkoli bychom se snažili překonat či obejít, zůstanou.

Hledat nová témata pro nás ale naštěstí není tak složité. Navíc byly v našem případě poslední roky velmi transformativní. Před deseti lety jsme neměli děti, jinak jsme uvažovali, jinak jsme na věci hleděli. To se měnilo a my to mohli využít v naší tvorbě. Za ten čas se v našich životech stalo tolik věcí, že by to tematicky dalo na třicet desek.

Už vaše první dvě alba Pekné cesty (2011) a Karnevalová vrana (2013) vám přinesla nominace i cenu ve slovenské hudební anketě Radio Head Award. Jak si tak rázný nástup na scénu vysvětlujete?

Benetin: Než vznikli Korben Dallas, všichni jsme hráli v jiných kapelách. Lukáš a já jsme se setkali už v jedné středoškolské, která tvořila skladby relativně komplikované, zpívala anglicky a byla velmi ambiciózní. Asi jsme ale v sobě měli jakési slovenské písničkářství, které se v nás nahromadilo a na prvních dvou albech Korben Dallas, obrazně řečeno, vybuchlo. Měli jsme velkou sílu a chuť.

Hovořil o tom zpěvák skupiny Roxette Per Gessle. V minulosti měl také ambiciózní kapelu, a když vznikli Roxette, byl pořád tak nadšený a autorsky plodný, že napsal dvě alba, která se stala celosvětově úspěšná. My v sobě měli tu kreativitu také a naštěstí se nás drží dodnes.

Vaše první úspěšná písnička se jmenuje Otec. Dokonce se o ní píše jako o slovenském hitu. Souhlasíte s tím?

Benetin: Hit asi není to správné slovo s ohledem na to, jak ho většina lidí chápe. Pro naši kapelu to ale hit je. Je to písnička, díky které nás lidé poznali. Je z roku 2013 a dodnes ji na koncertech strašně rád hraju. Je úžasné, jak dokáže zkoncentrovat nás na pódiu i diváky.

Foto: Lousy Auber

Korben Dallas

Tvorba Korben Dallas není hudebně tak složitá, současně nemíří do mainstreamu. Jak ji vnímáte?

Benetin: Nejsme profesionální muzikanti a naše hudební ambice a představy jsou omezené tím, že je stavíme čistě na emocích. Když písně, které vymyslíme, něco dělají s námi, myslíme si, že by mohly oslovit i jiné lidi. Nemáme žádnou teorii, nekalkulujeme a ani nehodláme naplňovat nějaké velké hudební ambice.

Pak je tu pestrost písní. Jaká hudba vás inspiruje?

Benetin: Když jsem byl malý kluk, poslouchal jsem rokenrol a černou muziku. V našich skladbách je tedy hodně gospelu, soulu, blues a dalších stylů. Byly pro mě vždycky velmi hluboké a já se lásce k nim neumím zbavit. Snažím se posouvat, nechávám na sebe působit i další hudbu, ale ty styly jsou základ. Je to slyšet i na novém albu.

Fila: Já zase takové hudbě vůbec nerozumím. Měl jsem mnohokrát snahu se k ní dostat, ale nejde mi to. Výsledkem je určité pozitivní napětí mezi Jurajovým černošským cítěním a mým středoevropským, které z naší hudby dělá pestrý mix.

Ozo: A já vyrůstal na heavy metalu, baví mě rocková energie, čímž mozaiku doplňuju. Vzájemně si pouštíme muziku, která každého z nás ovlivňuje, a je zajímavé, jak je ten záběr pestrý. Rozšiřujeme si tak rozhled.

Písničky z vašeho nového alba sice nepůsobí navenek moc dravě, žijí ale velice emotivním vnitřním životem.

Fila: Zčásti ano. Vyplývá to podle mě z toho, že jakkoli se snažíme, aby byly pro lidi stravitelné, je za tím i upřímný pocit, aby zprostředkovaly něco opravdového ze života. Nemusí to být polopatické, může to být jen v náznacích.

Kromě toho jsme kapela, u které je poměrně velký rozdíl v albových a koncertních verzích písniček. Když dokončíme desku, začíná pro nás další kolo, vymýšlení toho, jak budeme písně prezentovat naživo. Nabírají nový tvar, syrovost a při živém hraní je pak hrajeme rockověji. Všechny ty emoce, které do písničky patří, jsou ale i na studiové nahrávce.

Ozo: Před časem jsme hráli ve čtyřech, naším členem byl i kytarista Ľubo Petruška. Teď si ale vybírá dlouhodobou dovolenou, takže jsme zůstali tři. Začínali jsme tak, vlastně jsme se ke hraní ve třech vrátili. Na koncertech používáme jen své nástroje a hlasy, zatímco studiová práce nám umožňuje se zvukově trochu rozvinout.

Může se vám hodit na Zboží.cz:

Související témata:

Výběr článků

Načítám