Skupina Kabát: Rockerské Vánoce? Takové nemáme

Nechtěli jste někdy složit vánoční písničku?

Špalek: Ne, nemáme rádi, když se při skládání kalkuluje. Lehký vánoční motiv máme v písničce Go Satane Go, ale jinak jsme nic, co by se tomu blížilo, neudělali. Ačkoli já jednou jeden vánoční text napsal. Byl ale vulgární, a tak jsme ho nikdy nezveřejnili.

Vojtek: Je to stejný případ, jako když se nás ptají, proč nehrajeme na svatbách. Náš bubeník Hurvajs vždycky odpovídá, že hrajeme jenom na rozvodech. Prostě to pro nás není téma. Žádnou vánoční písničkou asi nikdy nepřispějeme.

Jaké písně si na Štědrý den pouštíte?

Váňa: Mám rád Franka Sinatru, takže ty jeho. K Vánocům se skvěle hodí.

Špalek: U nás se hrají nejklasičtější vánoční koledy. Najdu si na internetu soubor Nejhranější české koledy, zapálím františka a atmosféra je nastolená.

Vojtek: Já si muziku obecně moc nepouštím. Mám jí kolem sebe spoustu ve svém zaměstnání, takže se jí snažím vyhnout. Dělám to i na Vánoce. Stromeček samozřejmě máme, manželka si někdy pustí i ty koledy, ale já na to nejsem.

Existuje podle vás něco jako rockerské Vánoce?

Váňa: Myslím, že nic takového není. Když má člověk malé děti, snaží se, aby pro ně byly každé Vánoce nezapomenutelné. Když odrostou, bývají Vánoce normální a klidné.

Byly časy, kdy jsem je neměl moc rád. To, když mi v jedenácti letech zemřel táta. Od té doby jsem až do svých třiceti let, než jsem potkal svou ženu, ty svátky nemusel. Ona mi ale ukázala, že se dají prožít v klidu a s radostí.

Špalek: Já si je užívám a mám je rád. V posledních letech se nicméně nejvíc těším na sváteční jídlo.

Hurčík: Já zase žiju sám a už je neslavím. Jdou mimo mě.

Krulich: U nás jsou Vánoce naprosto klasické. Se ženou se díváme na pohádky, chystáme večeři, dáme si dárky. Žádné rockerské Vánoce to nejsou.

Dostali jste někdy k Vánocům dárek, který vám z nějakého důvodu utkvěl v paměti?

Špalek: Když jsem byl malý kluk, měl můj kamarád plechovou mašinku, která nepadala ze stolu. Byla parádní a já ji chtěl také. Jemu ji ale někdo dovezl odněkud ze západu, takže mi ji moji rodiče u nás koupit nemohli.

Na Vánoce jsem ale nakonec mašinku dostal taky, malou a šerednou, která pořád padala ze stolu. Byl jsem strašně zklamaný a obrečel jsem to. Je to sice negativní vzpomínka, ale mám ji v hlavě a dneska se tomu samozřejmě už směju.

Krulich: Mám takovou zvláštní vlastnost. Je mi už dost přes padesát, ale pořád mě o Vánocích každý dárek překvapí. Opravdu. Navíc mám těch dárků pod stromečkem pořád hodně, což znamená, že jsem byl hodný. Tím pádem jsem asi hodný celý život. I z toho je jasné, že nemám důvod nemít Vánoce rád.

Váňa: Když mi bylo asi sedm let, dostal jsem pod stromeček koncertní desku Katapultu. Tu stříbrnou. Vzpomínám si, jak jsem ji pořád sjížděl a nemohl se jí nabažit. Měl jsem z ní ohromnou radost. To byl skvělý dárek.

Hráli jste někdy na Vánoce koncert?

Špalek: Nikdy. Už před mnoha lety jsme si řekli, že na Vánoce ani na Silvestra hrát nebudeme.

Příští rok oslavíte pětatřicet let ve stejné sestavě. Jak jste to spolu tak dlouho vydrželi?

Špalek: Jsme z jednoho města. Potkali jsme se v restauraci a začínali úplně od začátku. Učili jsme se hrát, všechno se dělo postupně. A jsme si pořád všichni rovni, proto jsme vydrželi.

Vojtek: Pohybuju se i v prostředí muzikálů a někdy mě udivuje, jak v něm spolu všichni soutěží. Někteří si myslí, že když jim někdo řekne, že jsou hvězdy, tak hvězdy opravdu jsou. My měli to štěstí, že se mezi námi nic takového nedělo. Také jsme nikdy nikomu nic nezáviděli.

Je pro vás příjemné, když vás lidé potkávají na ulici, žádají vás o společné fotky a hovoří s vámi?

Vojtek: Za určitých okolností a v rámci kapely ano. Je fajn, že se o nás zajímají a dávají nám najevo, že je těší, co děláme.

Už vám někdy někdo na ulici vynadal?

Špalek: To si asi nikdo nedovolí. Je nás pět. Leda by jich bylo šest.

Zažili jste období, kdy byla kapela existenčně ohrožená?

Špalek: V téhle sestavě se to nestalo. Za těch pětatřicet let, co jsme spolu, jsme nezažili, že by někdo z nás řekl, že končí. Troufnu si říct, že kdyby to přišlo, tak bych asi skončil i já.

Na začátku devadesátých let jsme spolu dělali rozhovor a já si vzpomínám, že jste byli opilí. Tehdy jsem byl přesvědčen, že to nemůžete nikam dotáhnout. Čas nicméně ukázal, že jsem se mýlil. Nebyl alkohol někdy jádrem nějakých problémů?

Vojtek: Jasně, někdy byl na překážku, alespoň pro mě. Bylo to ještě v dávných časech, na začátku. Začal jsem to řešit tak, že jsem občas zkusil trávu. Jenže kouřit trávu a zároveň pít alkohol nešlo dohromady. A tak jsem si musel vybrat, a rozhodl jsem se pro alkohol.

No a pak jsme jednou hráli na zábavě, myslím, že to bylo v Háji, a na začátku jedné písničky začal hrát každý něco jiného a já začal zpívat také něco jiného. Byl to průšvih a já se tenkrát rozhodl s pitím při koncertech skončit.

Krulich: Jinak jsme vždycky ze všeho tak nějak vybruslili. Když jsme pak začali jezdit na turné, cucali jsme sice dál, ale nikdy se nestalo, že bychom museli kvůli tomu zrušit nebo předčasně ukončit koncert.

Hurčík: Vybavuju si dramatické chvíle, které jsem zažil někdy na přelomu osmdesátek a devadesátek. Tenkrát vyráběli alkoholické pití, které se jmenovalo Mixela. Bylo strašně silné a jedovaté, takže ho později zakázali. Já ho jednou vypil a druhý den jsem měl takový stav, že jsem málem nedohrál koncert. Bylo to peklo, strašný pocit. Od té doby před koncertem nepiju.

Vojtek: Šlo i o zdraví. Dnes už si v den koncertu nedám ani pivo. Jenom vodu.

Špalek: Na naše koncerty už také chodí desetitisíce lidí, nemůžeme jim to zkazit. Stejně tak není možné zkazit práci lidem, kteří na zajištění koncertů pracují. Když jsme hráli na malých pódiích pro pár lidí na dvě reprobedny, tolik to nevadilo. Dnes to není možné. Kromě toho jsme už dospělí. Tenkrát to byl trochu chaos.

Stalo se vám někdy, že by se vám na koncert nechtělo?

Vojtek: Nejde o to, že by se mi nechtělo, ale měl jsem problém s hlasivkami. Den před začátkem našeho loňského halového turné v Chomutově jsem dostal horečku a takříkajíc mi to vlezlo do krku. Tenkrát se mi na pódium opravdu nechtělo.

Výhodou zimních stadionů je ale to, že je tam vlhký vzduch. Že jsem loni první koncerty odzpíval, bylo tedy dáno tím, že mi vlhkost vzduchu vstoupila do krku a udržovala hlasivky jakž takž funkční. V době prvních tří koncertů turné jsem však běhal po doktorech a lékárnách. Potom se to srovnalo.

Váňa: Co teď dělám, jsem chtěl dělat odmalička, tak proč by se mi tedy nemělo chtít jít na pódium? Splnily se mi všechny sny, které jsem jako kluk měl. Navíc nehrajeme moc často, takže se spíš těším.

Vojtek: Já se dokonce těším i na každou zkoušku.

Krulich: Letos nás na jednom koncertu na Hradech.cz začali z pódia kvůli špatnému počasí vyhánět. Blížila se obrovská průtrž. Nám se ale skončit nechtělo a byli jsme strašně naštvaní. Říkali jsme pořadatelům, že bychom chtěli dát ještě aspoň jednu, ale oni nás hnali.

No, je pravda, že to, co pak přišlo, bylo opravdu drsné. Smrdělo to průšvihem, takže je dobře, jak se pořadatelé zachovali.

Svou poslední desku jste vydali loni. Myslíte už na novou?

Špalek: Na celé album ne, ale řekli jsme si, že bychom možná mohli zkusit vydat singl. Dosud jsme vydali jen jeden, Pohodu. Možná nastal čas, abychom k němu přidali další. Netušíme ale vůbec, kdy by k tomu mělo dojít, a jestli se to vůbec stane.