Jindra Polák ze skupiny Jelen: Cítím už méně adrenalinu a více klidu

Nikdy jste za těch deset let nelitoval, že se vaše skupina jmenuje tak zvláštně?

Nakonec ne, ačkoli jsem si to na začátku myslel. Nápad přišel od mých spoluhráčů. Blížil se náš první koncert a my museli říct pořadateli jméno, aby je mohl napsat na plakáty. Někdo přišel s tím, že bychom se mohli pojmenovat podle názvu naší první písničky Jelen. A já na to řekl, že jestli máme být Jelen, tak jen přes mou mrtvolu.

Potom jsem o tom ale v klidu přemýšlel a dospěl k závěru, že to vlastně není špatný nápad. Následujících deset let to potvrdilo.

V čem vás za těch deset let hraní v kapele změnilo?

Každý, kdo začne hrát před lidmi, mívá zpočátku velké pocity nejistoty. Nese na trh nejenom svou kůži, projev, hlas a schopnosti, ale v textech mnohdy odkrývá i své velmi niterné věci. Takové, které třeba nikdy předtím neodkryl.

My jsme měli štěstí, že se naše písničky chytily a zájem o ně byl čím dál větší. A tak, pokud jde o mě osobně, ta nejistota už dnes není tak velká. Reakce lidí na naše písně je pro mě potvrzením, že to, co děláme, není marné. Dodalo mi to více sebejistoty.

Dnes už cítím méně adrenalinu a více vnitřního klidu. Už nejsem tak nervózní. Na nové desce jsem dokonce našel odvahu některé písničky spoluprodukovat.

Které okamžiky byly pro vaši skupinu klíčové?

Pomohlo nám turné se skupinou Divokej Bill, které se odehrálo v roce 2014. Dostávali jsme se díky němu do větších sálů a poslední koncert byl v pražském Lucerna Music Baru. Tenkrát jsem si říkal, že bych se chtěl jednou dostat do fáze, kdy ten klub vyprodáme i my.

O rok později jsme absolvovali své první turné jako hlavní kapela. Hrála s námi skupina Nebe a podařilo se nám Lucerna Music Bar vyprodat. Uvědomil jsem si tam, že se něco děje.

Potom jsem si na jednom Majálesu všiml, že lidé zpívají naše písně od začátku do konce. Bylo jasné, že nepřišli náhodou, ale vyloženě na nás. Mám také rád všechny naše desky, protože jsou pro mě kronikou toho, kde jsme se v době jejich vydání jako kapela nacházeli, jakou řečí jsme mluvili, jaká témata jsme řešili.

Pokud jde o písně, rozhodující pro nás byly Magdaléna, která má už více než dvacet milionů zhlédnutí na YouTube, duet s Janou Kirschner Co bylo dál, jenž byl použit i v seriálu Všechny moje lásky, nebo Klidná jako voda, kterou jsem napsal pro svou dceru a ukázalo se, že je pro naše fanoušky z nějakého důvodu důležitá.

Proč jste si na novou desku pozvali tolik hostů?

Rozhodli jsme na ní spojit s lidmi, které máme rádi. Jiřího Pavlicu a Hradišťan obdivujeme, protože folklór je důležitá složka našeho hudebního cítění. Poprvé jsme se s nimi potkali na Velehradě a bylo to nesmírně milé. Měl jsem pocit, že se známe odjakživa. Potvrdilo se nám rčení, že když je někdo opravdu velká osobnost, velký talent a velký umělec, bývá většinou milý člověk.

Když jsme teď chystali desku, chtěli jsme do písničky Miluju tě dostat folklórní nádech. Oslovit Hradišťan byl první, naprosto přirozený nápad.

Použít obrat miluju tě vyžaduje u textaře kus odvahy. Nebál jste se toho?

Nebál. V textech nemám rád samoúčelná klišé. Současně se nerad vyhýbám slovním spojením, o kterých si myslím, že by je někdo mohl jako samoúčelné klišé vnímat, ale já přitom cítím, že jsou v daném kontextu na místě. Tohle byl přesně ten případ.

Písnička Miluju tě je o smrti. Zpívá ji člověk, který se loučí s milovanou bytostí. Jak jinak vyjádřit v takové situaci nejhlubší cit, jakého je jedinec schopen?

Proč jste do písně Patříš sem přizvali Roberta Křesťana a Druhou trávu?

S Druhou trávou máme vazbu od začátku naší existence. V titulní písničce našeho prvního alba Světlo ve tmě nahrál banjo její člen Luboš Malina. Muzikálností Druhé trávy byla a je inspirovaná celá naše kapela. Pro mě osobně je navíc Robert Křesťan velký textař. O jeho pěveckém výrazu a emocích při zpěvu ani nemluvě.

Tahle kapela byla první, která nás v době, kdy jsme hledali, kde bychom si zahráli, vzala na svůj koncert do kulturního domu Gong v Praze, do velkého sálu, v jakém jsme předtím nikdy nehráli.

No a náš dlouholetý producent a kamarád Martin Ledvina s Druhou trávou dlouhou dobu hrál.

V písni Na špatným hrobě zpívá váš bratr Petr Polák. Je také muzikant?

Ano, má svou kapelu Vintage Wine. Oba máme rádi irskou hudbu. V době, kdy se u nás ještě nesmělo hrát na ulici, jsme se rozhodli, že vyrazíme do Irska a zkusíme to tam.

Prožili jsme tam spoustu věcí, potkali spoustu lidí. Naše písnička na nové desce je ohlédnutím za tou cestou a poděkováním lidem, které jsme tam potkali, i irským muzikantům, kteří nás inspirovali.

Už dlouho jsme spolu chtěli něco udělat, ale dostali jsme se k tomu až teď. A přitom stačilo, aby vznikla písnička, která má irský nádech.

Zatímco spojení s Kateřinou Marií Tichou v písni Atomy překvapivé není, spojení s kapelou Rybičky 48 docela ano.

S Káťou, která je prakticky od začátku naším stálým hostem, jsme toho už hodně zažili i odzpívali. Spojení s ní proto opravdu překvapivé není, ale pro spoustu lidí je překvapivý způsob, jakým svůj part pojala.

S Rybičkami 48 se potkáváme na festivalech. Kluci jsou moc fajn, baví mě na nich přímočará radost z rokenrolu, kterou v jejich písničkách i přístupu k životu cítím.

Skladbu Je lepší se opít jsme s Jelenem hráli už dříve, ale nevěděli jsme, jak ji nahrát, aby byla zajímavější. Pomohli nám v tom až kluci z Rybiček 48.

Již 2. prosince odehrajete v pražské v O2 areně výroční koncert, na němž album pokřtíte. Jaký bude?

Bude náš největší a pojmeme ho jako oslavu. Pozvali jsme několik hostů, přičemž tím hlavním bude Jura Pavlica s kapelou Hradišťan. Na pódiu se objeví i Kateřina Marie Tichá, můj brácha Petr a určitě ještě někdo další. Přestože si dáváme záležet i na tom, aby byl koncert zajímavý vizuálně, jeho základem bude samozřejmě hudba.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Všechno bude dobrý - Jelen

Může se vám hodit na Firmy.cz: O2 aréna